Praha - Říká o sobě, že je fotbalový fanatik. Známí jistě dodají, že sedí i přezdívka Archiv. Útočník Přední Kopaniny Štěpán Hájek naplňuje obě předchozí tvrzení měrou vrchovatou. Když nekouzlí na hřišti, nebojí se zápasy komentovat pro Livesport i pro televizi, která vysílá prestižní anglickou Premier League. Měl přitom našlápnuto k velké kariéře, nakonec ale za pražskou Spartu odehrál jen jeden zápas. „Celý můj život je odmalička spojený s fotbalem,“ říká v rozhovoru pro eFotbal.cz brzy třicetiletý hráč.

Teď jste v Přední Kopanině, ale kariéru jste měl rozjetou daleko výš. K angažmá a profesionální smlouvě ve Spartě chybělo málo. Proč to nevyšlo?
„Když jste v šestnácti letech ve Spartě, hrajete v nejtradičnějším klubu, dostáváte nejnovější kopačky, tak si budoucnost nějak malujete. Pokud budu ale úplně objektivní, tak hráči okolo tomu v některých chvílích dávali asi víc, pro mě byla důležitá i škola, takže jsem se někdy místo posilovny šel třeba učit. Navíc tehdy byli ve Spartě prostě a jednoduše lepší hráči. Svou roli sehrála i smůla. Při přechodu z B dorostu do A dorostu jsem si na posledním tréninku zlomil zánártní kůstku. A později jsem se takhle zranil na stejné umělce ještě jednou. A co se týče smlouvy, nějaký návrh existoval, možná mohla být v tu chvíli větší podpora agenta, aby se to dotáhlo. Byli jsme v podobné situaci s Kubou Peškem, který teď zaslouženě za Spartu hraje. Žádného kroku, co jsem ale udělal, nelituji.“

Takže to nakonec nevyšlo, jaký vztah ke Spartě máte nyní. Nebolí vás to, když vidíte, jak se Letenským daří a vy jste třeba mohl být u toho?
„Já jeden start za áčko mám a dodneška na to nemůžu zapomenout. Klubový autobus, atmosféra v kabině, příprava na zápas. Byl to obrovský zážitek. Spartu mám rád, ale když komentuji její zápas, nesmí to být znát. Samozřejmě, když mi to někdo bude chtít připomenout, že jsem byl ve Spartě, tak to udělá. Hrál jsem za ni a nikdo mi to neodpáře.“

Když zůstaneme u hráčské kariéry, tak jste se přes Most, Motorlet a Hostouň, která hraje o první místo v ČFL, dostal na Přední Kopaninu. Není to moc velký sešup?
„Rozhodně to tak neberu. Co se týče třeba Hostouně, tak klukům pořád moc přeju a troufnu si říct, že máme nadstandardní vztahy. Mám k tomu klubu silný vztah. Ale kroku, že jsem šel na Přední Kopaninu, nelituju. Přestože hrajeme přebor, jehož úroveň je velmi dobrá, tak tréninkový proces je minimálně divizní. A právě do divize chceme určitě postoupit. Hostouň je navíc po podzimu druhá, my jsme v přeboru první, tak by z toho v červnu mohly být klidně dva postupy.“

Nastupujete v útoku, netajíte se tím, že dřinou v tréninku lze řadu věcí zlepšit. Zrovna v Přední Kopanině je ale vaším spoluhráčem Daniel Urban, kanonýr, o němž se psalo jako o přeborovém Haalandovi. Ten tvrdí, že tréninkovou morálkou není vzorem pro mladé…
„To možná ne, ale Dan je výjimečný. Všichni zírají, co dokáže. On umí všechno. Jen je to bohém. Kdyby to měl třeba v rámci tréninku a přístupu k fotbalu nastavené celé trochu jinak, hrál by s přehledem ligu. Je super, když ho máte v týmu. Dává góly prakticky odkudkoliv, ale když vidí, že jste v lepší pozici, nemá problém a přihraje vám.“

Tak to byl váš vztah k fotbalu v roli hráče. Jak jste se dostal ke komentování?
„Poprvé náhodou na vysoké škole v rámci semináře, tehdy jsme si nanečisto zkoušeli komentovat atletiku. Připravil jsem se na to a odkomentoval to dobře. I od vyučujících jsem dostal pozitivní zpětnou vazbu. Fotbalově jsem se akorát vracel z Mostu do Motorletu a za ten tehdy nastupoval Kuba Jonáš, o kterém jsem věděl, že komentoval pro agenturu, jejímž klientem byly především sázkové kanceláře. Slovo dalo slovo a ke škole, fotbalu a brigádě jsem si o víkendech přidal ještě další činnost.“

A rozjela se nová fotbalová etapa u mikrofonu…
„Fotbal mám rád a vždycky mě bavilo o něm mluvit. To byl hlavní motiv, proč jsem do toho šel. V mnoha ohledech při komentování těžím z vlastní kariéry. Rozhodně to není podmínkou, ale v lecčems to určitě pomáhá. Komentování je prací a zároveň i velkou vášní, kterou bych nikdy nechtěl opustit. Snažím se být emotivní, zatáhnout diváka, posluchače do děje. Jsem rád, když tam je emoce. Žiju zápasem, připravuji se na něj, aby se chtěl člověk, co komentář slyší, vrátit.“

Nerýpnou si spoluhráči kvůli tomu, že zápasy také komentujete? Případně nabádal jste je, ať si vás pustí na Livesportu?
„Nikoho nenutím. (směje se) Spíš se kluci sami ozývají. Dá se říct, že zpětná vazba je vesměs pozitivní. Na Kopanině to s pány trenéry Vottem a Kolouškem máme nastavené tak, že když se mi zrovna zápas kryje s komentováním, přednost dostane práce. Ale snažím se, aby k tomu nedocházelo a zatím to stíhám všechno. A když zrovna nestíhám, jdu si rád zahrát za béčko Kopaniny. To je s prvním týmem na Kopanině hodně propojené.“

Kdy jste nervóznější, když jdete na hřiště, nebo pokud usedáte na místo komentátora?
„Těžko říct. Ten pocit, když si člověk sedne do komentátorské kabiny je podobný, jako když nastupuje na hřiště. Neřekl bych ani, že jde o nervozitu, spíš bych použil slovo natěšenost. Víte, že jste v danou chvíli maximálně připravený, ale váš výkon může současně ovlivnit spousta proměnných.“

To vás ale nemůže minimálně na komentátorském místě zaskočit, když vám přezdívají "Archiv". Kde se vzala tahle přezdívka?
„To je tím, že si vážně hodně věcí pamatuji. Výsledky, události, mám na tohle celkem dobrou paměť. Právě díky fotbalovým událostem si kolikrát dokážu vzpomenout, co jsem zrovna ten den dělal. Jeden příklad za všechny. Jednou jsme s bráchou vyrazili na chalupě na kola. A mě v půlce výletu došlo, že už jsme moc daleko a nemuseli bychom stihnout finále MS do dvaceti let, do kterého se tehdy naše reprezentace dostala. Tak jsme otočili kola a spěchali na zápas s Argentinou, abychom to stihli. Nakonec jsme to stihli a dodneška si ten zápas pamatuji.“

Dokážete si představit vůbec den bez fotbalu?
„Poslední dobou asi i jo (smích). Ale stejně mi na telefonu pípají upozornění z Livesportu, kde mám nastavené zápasy svých oblíbených týmů. Bez fotbalu mohu být asi především v létě, kdy se nehraje tolik zápasů a současně ještě nemáme v klubu přípravu. S tím možná nekoresponduje to, že jsem se tohle léto chtěl moc podívat na zápas Eura s Portugalskem, ale nebyl jsem v „lístkové loterii“ vybrán. Musím při téhle příležitosti moc poděkovat svojí přítelkyni, která mě maximálně podporuje. I díky ní můžu stíhat práci i fotbal. Je trpělivá a respektuje mojí další vášeň. A někdy si to užijeme společně, třeba jako při zápas Ligy mistrů v Plzni proti Realu Madrid, nebo naposledy v Lisabonu při kvalifikaci domácích s Islandem.“

Plníte se vaším působením na dvou fotbalových frontách své sny?
„Nejen já. Třeba tátu jsme vzali k šedesátinám do Anglie. Právě v Portugalsku v Lisabonu jsem zase nedávno viděl naživo Cristiana Ronalda. Skvělé je třeba i to, že můžeme komentovat zápasy přímo ze stadionů v Česku, primárně na pražské Letné. Člověk musí mít své sny a postupně si je plnit. Ten aktuální je komentovat přímo ze stadionu zápas Premier League.“

Ale se slavnou osobností z Premier League už jste rozhovor dělal, ne?
„To se podařilo nedávno díky mé práci v televizi. Kolega Karel Häring měl v tu chvíli naplánovaný rozhovor s Raheemem Sterlingem a já dostal šanci udělat rozhovor s legendou Chelsea Joem Colem. Moc si toho považuji. Před samotným interview jsem byl pořádně nervózní, i když to bylo formou online rozhovoru přes Zoom. Všechno se ale nakonec seběhlo tak rychle, že na nervozitu nebyl čas a výsledek snad není tak špatný. Snad to nebyl poslední rozhovor, moc jsem si to užil.“