Přední Kopanina – Známá jména se vrací na Přední Kopaninu. V nové sezoně můžete v sestavě vídat opět třeba Martina Jandu. Obránce, který v klubu působil od roku 2003 a byl členem týmu, který naposledy vyhrál přebor, strávil poslední tři sezony v německém týmu FC Union Mühlhausen. Spolu s ním jezdil do Německa hrát i další navrátilec Miroslav Verner. „Chtěli jsme v Německu pokračovat, ale nešlo to. Kopanina byla v Česku jasnou volbou,“ říká 29letý Janda.

Proč nešlo v Německu pokračovat?
Byli jsme domluvení na tři roky, ty uběhly. Ze strany trenéra a lidí v klubu byl o naše služby zájem dál, ale přišel nový prezident, celé to rozkopal, vyměnil jedenáct hráčů a nakonec vyhodil i trenéra. Zkoušeli jsme jiné kluby v Rakousku i Německu, ale taky to nevyšlo.

Jaký byl důvod?
Mühlhausen si za nás řekl hrozné peníze, obrovskou částku (za Jandu 350 000 Kč, za Vernera 600 000 Kč). Nesmysl, to nikdo nemohl dát. Jinak by to asi vyšlo a my v Německu zůstali. Všechno padlo a my se vrátili do Čech. Pro mě v tu chvíli byla jediná varianta Kopanina, nic jsem nehledal. Věděl jsem, že když půjdu zpátky, tak sem. Lehká a jasná volba.

Předpokládám, že v Německu tě to hodně drželo díky financím, je to tak?
(Usmívá se) Na prvním místě byla určitě finanční stránka, to nebudu tajit, protože to nebyla zanedbatelná částka. Ale celkově to tam nebylo špatné. Hráli jsme třeba německý pohár proti třetiligové Jeně, ve které působil Honza Šimák. On sice nenastoupil, ale i tak to byl parádní zážitek – přišly tři tisíce lidí, to byla bomba! Před větší návštěvou jsem nikdy nehrál.

Jak to dopadlo?
0:6, před třemi tisíci lidí jsme dostali šestku. (směje se) Ale diváci byli spokojení, nikdo nečekal, že bychom mohli postoupit. Já navíc hrál jen poločas, protože jsem si zlomil malíček na ruce, takže mám s Jenou výsledek jen 0:2. (zase se směje)

Jak vysoko jste hráli vy?
Když to teď můžu srovnat s divizí na Kopanině, tak bych řekl, že to bylo něco podobného. Některé zápasy měly divizní úroveň, jiné byly spíš přeborové.

Jak by dopadlo srovnání obou zemí po fotbalové stránce na téhle úrovni?
Kluci z našeho mančaftu by koukali, kdyby měli trénovat jako v Česku. Trénink měli dvakrát týdně, chodili tam jednou, a to ještě prý hráli jen fotbálek na dvě. Co se týče úrovně tréninků, v tom dost pokulhávali, ale na druhou stranu zajištění týmů, hřiště, péče o hráče, to všechno je v Německu na vyšší úrovni. Jsou tam na to peníze.

Zarazilo tě tam něco?
Němci mají jinou náturu, úplně jinak tam funguje parta. To, co platí v Česku, na co jsme zvyklí, tam nenajdete. Ty klasické srandičky, posezení po zápasech... Tam je to jiné, chladnější. V Česku se po zápase posedí, rozebere dění na hřišti, utuží se parta, tam sebou hráči všude tahají manželky a přítelkyně.

Vy jste byli s Mírou v týmu jediní cizinci?
Ještě tam byl polský brankář, ale ten jezdil i na čtvrteční trénink. My jen na zápasy. Plus polský asistent, jenže ten žil trvale v Německu, takže se mezi cizince nepočítal.

Jak se v Německu na zahraniční posily, které jezdí jen na zápasy, dívají spoluhráči?
Na začátku nás vzali dobře, hned první rok se dařilo, postoupili jsme do vyšší soutěže a myslím, že jsme tomu s Mírou dost pomohli, takže na nás koukali dobře. Postupem času se ale přestávalo dařit, což vyvrcholilo v poslední půlsezoně, kdy to celému týmu nešlo. To už jsme viděli na spoluhráčích, že k nám trochu změnili přístup. Jako cizinci jsme museli podávat lepší výkony. Nároky na nás byly vyšší, což je logické. Jinak by to nedělalo dobrotu.

Kolik lidí se na vás chodilo dívat?
Na celou soutěž chodilo tak 300 až 400 diváků. Naší nevýhodou byl stadion s atletickou dráhou, tribuny byly daleko, takže se u nás tahle pěkná návštěva ztratila.
Naučil ses za ty tři roky německy?

Když jsem tam přišel, neuměl jsem ani slovo a jen jsem koukal. Byl jsem takový Mírův ocásek – kam šel on, tam jsem šel já, abych se s nikým nemusel bavit. (usmívá se) Půl roku jsem chodil na němčinu, zlepšilo se to, něco jsem rozuměl, i když určitě ne všechno. Ale moc jsem nemluvil, abych neříkal blbosti. Jen jsem se usmíval. Nejsem žádný zdatný němčinář, abych se s místními pouštěl do nějaké debaty.

Jak probíhala komunikace na hřišti?
Před každým zápasem jsme měli sezení s trenérem, který nám maloval taktiku na tabuli. Bylo to pořád to stejné, takže se to dalo pochopit. A základní slovíčka na hřišti jako dozadu, za tebou, pravá, levá, ven, to jsem uměl. Na celé věty to ale opravdu nebylo.

Teď jsi zpátky na Kopanině, co se tady za ty tři roky změnilo?
Určitě kádr, a to dost razantně, i když se teď někteří kluci vrátili, je tady Míša Buzek, Sláva Houška, trénovat chodí i Bohouš Strnadel, tak doufejme, že se do toho dostane. K tomu jsou tady mladí kluci pro budoucnost, tak uvidíme, jak si to sedne. Chce to čas.

Ještě jedna změna oproti době, kdy jsi odcházel, mě napadá. Tenkrát byl Petr Pavelka aktivním brankářem, dnes je z něj asistent trenéra...
No jo, to je velká změna! Petr byl vždycky chytrej kluk, fotbalu rozuměl. (schválně zpomalí, dává důraz na slovo rozuměl a směje se) Teď je z něj asistent trenéra a myslím, že mu to jde dobře.

Jsi bývalý pokladník, platil jsi vůbec při návratu zápisné?
Nějak jsem to uhádal, peníze jsem dával, ale klasické zápisné tam nebylo.

Takže sis udržel vliv v kabině? Přeci jen jsi tři roky chodil na Kopaninu trénovat...
Já se snažil chodit, jenomže mi trochu polevila morálka. Nebyl jsem pod bičem, že musím chodit. Když jsem nestíhal, tak jsem prostě nepřišel, trénink jsem šidil, teď se mi to vrací. Musím zapracovat na fyzičce, zatím vydržím do 75. minuty, pak šlapu vodu.

Máš nějaká kila nahoře?
Mám a nebudu říkat kolik. (směje se) Nějaké to kilíčko tam ale je. Snad brzo shodím, udělám pro to i nemožné.

Na Aritmě to ale nevypadalo, že bys v závěru šlapal vodu. Naopak jsi před koncem snížil na 2:1 a dal Kopanině naději na remízu. Jak ses vůbec ocitnul na hrotu útoku?
Ještě mi zbývaly nějaké síly, tak jsem vyběhl dopředu a napadlo mě, že bych tam byl pro mančaft platnější. Stejný pokyn přišel z lavičky od trenéra. Toho závěru byla škoda, měli jsme tam náznaky dobrých šancí. Kdybychom si lépe připravili střelecké pozice, mohli jsme klidně vyrovnat. Jenže jsme hloupě, až dětinsky, bránili, nechávali jsme Hrabáka, aby držel míč, z toho přišel faul a třetí gól. Pak už bylo hotovo.

První zápas s Doubravkou jste doma zvládli, proč to v derby proti Aritmě bylo z vaší strany tak bojácné?
Před prvním zápasem jsme byli všichni plní očekávání, jak to dopadne, všichni se těšili, třeba já jsem hrál za Kopaninu první divizní utkání, protože jsem hned po postupu odešel. Byl začátek soutěže a nikdo nechtěl zklamat. Pak jsme přijeli na Aritmu a nehráli jsme dobře. Je tam specifické hřiště, hodně velké, byli jsme všude pozdě a daleko, tam se musí víc běhat, což jsme nesplnili. Připadalo mi, že jsme byli zabrždění, všude o krok až dva později než domácí. To nám chybělo k tomu, abychom tam udělali nějaký slušný výsledek.

Takže hodnocení od trenérů bylo hodně kritické?
Něco jsme si v kabině řekli hned po zápase, všichni jsme z toho byli rozčarovaní, nikdo nemohl pochopit, proč se to tak stalo.

Dal jsi svůj první divizní gól, ale předpokládám, že sis ho představoval v jiných kulisách.
Přesně tak. Říkal jsem si, že až dám gól, předvedu nějakou oslavičku, parádičku pro lidi. Jenže se pospíchalo, abychom měli šanci vyrovnat, tak jsem jen vzal míč a mazal na půlku. A vyrovnat se nám bohužel nepodařilo.

Teď přijedou Štěchovice, což bude hodně důležitý zápas. Co očekáváš?
Potřebujeme udělat tři body, protože jsme na Aritmě nezískali nic a propadli jsme herně. Doma musíme hrát na vítězství, urvat ho. Kdybychom klopýtli, začneme se v tabulce pohybovat někde, kde bychom být nechtěli. Musíme zabrat a bezpodmínečně vyhrát.

Zatím nastupuješ na pozici levého obránce, ale diváci z Kopaniny tě znají i jako stopera. Co ti víc vyhovuje?
I v Německu jsem hrál beka, je to pro mě lepší. V přípravě jsem zkoušel stopera, ale vrátil se Sláva Houška, takže volba byla jasná. Na beku mi to vyhovuje víc, ale potřebuju nabrat nějakou tu fyzičku, aby to bylo lepší. Pevně věřím, že tady máme dobrý mančaft, který může v pohodě hrát ve středu tabulky, aby z toho zase nebyl boj o záchranu.

Taky jsem si všimnul, že hraješ s číslem 15. Nezkoušel jsi získat „svoji“ pětku?
To souvisí s těmi kilogramy. Na Kopanině jsou nějaké dětské dresy, samá velikost M. Jen tři čísla jsou XL. Kromě 15 ještě 16 a 20, takže moc na výběr nemám. Nevím ale, co budu dělat, až se uzdraví Martin Čihák, protože je to jeho číslo. Pak si budu muset vzít nějaký dres M. Jenže to se mi kluci smějí, že nenastupuju v dresu, ale v elasťákách. (směje se)

Předpokládám, i podle tohoto příměru, že jsi do kabiny zapadl dobře...
Parta je tady super, všechno dobrý, jen jsou kluci mladí, já už se přeci jen počítám mezi ty starší, takže se moc neshodneme na hudbě. Ta jejich muzika, to se nedá poslouchat. Když jsem to řekl nahlas, Bíza (Günter Bittengel) mi udělal radost a zahrál mi Karla Gotta, písničku Když muž se ženou snídá. Jinak je to samé duc, duc. To pro mě moc není.

A kde vůbec v kabině sedíš? Probojoval ses na své staré místo?
Seděl jsem na rohu, kde je teď Bíza. Ani jsem mu neříkal. Našel jsem si volné místo na lavici jinde, tohle neřeším. Navíc jsem teď v kabině nováček, takže si nemůžu moc vyskakovat.

FOTOGALERIE MARTIN JANDA