Přední Kopanina - Nikdo na Kopanině mu neřekne jinak než „Vorel“. Petr Pavelka si tuhle přezdívku vysloužil před deseti lety, kdy obsadil branku Přední Kopaniny a tvrdil, že když roztáhne ruce, má rozpětí jako orel skalní a zabere tak celý prostor. Rukama už teď ale máchá jen na lavičce, od zimy se z gólmanského mundúru přesunul do civilu a dělá asistenta Martinovi Kuchařovi u divizního áčka. „Nejsem ale žádný trenér, jen pomocník,“ usmívá se 42letý Pavelka.

V zimě ses po dlouhých letech v bráně vrhnul na trenéřinu. Jak se ti tahle role zamlouvá?
Když zdědíš loď, která má v trupu třímetrovou díru, ne-li pětimetrovou, máš zlomený hlavní stěžeň, potrhané plachty, posádku bez kapitána, je to těžké. Vydali jsme se přesto na plavbu, za čtyři měsíce jsme urazili kus cesty, zatím je to dobré.

Kolik jste toho tedy už stihli opravit?
Posádka je čas od času trochu nemocná, ale disciplína se hodně zvedla, máme kapitána, ale hlavně dobrého trenéra. Myslím Kuchyho, to je jasné. Já nejsem žádný trenér, ale pomocník. Nemám ani ty ambice.

Jaká je přesně tvoje role?
Sběrač míčů a kuželů. (směje se)

Takže posbíráš pomůcky, a pak se s Martinem Kuchařem radíte?
Jsem jeho oponentura, ale řekl bych, že se v devadesáti procentech shodneme. O to je ta práce lehčí. Bylo mi jasné, že budeme mít s Kuchym v hodně věcech podobný názor, jinak bych do toho ani nešel. Musíš číst lidi. (směje se)

Jaké máš tedy kompetence?
Kuchy je trenér, já pomáhám s čím potřebuje. Finální rozhodnutí je ale ve všem jenom na něm, on je head coach. Můj názor mu řeknu, když o něj stojí. Příprava tréninků je jeho věc, já mám na starosti gólmany, rozcvičku a třeba i pár cvičení, když je to potřeba.

Kdo je ve vaší dvojici hodný a zlý?
To je jasné, ne? Kdo asi může být ten zlý?

Předpokládám, že ty.
No vidíš, odpověděl sis sám. (směje se) Tady je to dané.

Musíš být často zlý?
Někdy si říkám, že jsem málo. Mockrát jsem nekřičel, protože mě vždycky Kuchy umlčel, takže si křičím dovnitř, do sebe. (usmívá se) Každý hráč by měl poznat, kdy je něco dobře, kdy zase špatně. Někdy se přesto zakřičet musí.

A kdo tedy křičí, když Martin Kuchař je ten hodný a tebe umlčí?
Teď naštěstí není potřeba moc křičet. Jinak to zvládne i Kuchy.

Co je na trenérské práci z tvého pohledu nejtěžší?
Aby kluci kopali tak, jak chceme a převedli to hřiště. To se ne vždycky podaří. (usmívá se)

Chtěl jsi být vždycky na lavičce v téhle pozici?
Nechtěl, přišlo to náhodou, znenadání. Kuchy mi zavolal, že hledá asistenta, byli jsme domluvení za pět minut. Známe se, ta spolupráce s ním mě lákala.

Máš na starosti hlavně gólmany. Jak jsi zatím spokojený s jejich výkony?
V tomhle směru panuje spokojenost, stoprocentní, chytají dobře, všichni. Na začátku se řeklo, že začne Jirka Švarc, udržel si výkonnost, takže mají bráchové těžké dostat se do brány. Už si ale oba zachytali a předvedli se dobře. Ke gólmanům nemám výhrady, jde o to, aby chlapci vydrželi.

Jak už jsi zmínil, na Kopanině nastala celkem kuriózní situace, kdy se o místo perou i dva bratři Borští: Dan a Adam. Jak vypadá jejich souboj?
Je to zvláštní, že o místo soupeří bráchové, ale není to znát. Není mezi nimi extra velká soutěživost, sem tam do sebe ze srandy zajedou, ale kdyby někdo nevěděl, že jsou rodina, tak by to ani neřekl.

Jaké jsou plusy a mínusy všech brankářů na Kopanině?
Jirka je vítězný typ, což je velké plus, ale mohl by se víc zapojovat do organizace hry. Jsme takoví pomalejší, ospalí, gólman musí žít, zezadu to burcovat. Adam má problém s ustáním některých situací. Občas snadno sežere kličku, hráč mu naznačí tělem a hned jde dolů. Říkám, že chytá jako florbalista, na kolenou. Je to dané jeho mládím, měl by některé situace víc ustát. Jeho plusem je obrovská pracovitost. A Dan, to je taková rybí krev, soustředí se sám na sebe, není v bráně moc slyšet, mohl by být víc zatažený do hry. Má ale velmi dobrou odrazovou sílu, rychlé nohy, umí číst hru a chytat nájezdy.

Jsi držitelem několika kopaninských rekordů...
(skáče do řeči) Asi jo, no. (směje se)

Dal jsi gól přes celé hřiště, udržel nulu 1175 minut v řadě. Myslíš, že to může některý z tvých současných svěřenců překonat?
Když budou mít kliku, tak všichni tři. Musí se snažit, mít trochu štěstí a jít tomu naproti. Pokud budou pracovat, jsou schopní překonat všechny rekordy.

Musí tě ale těšit, že je zatím držíš ty, ne?
Bodejť by ne! Každý rekord těší. Čím déle ho držím, tím lépe. Aspoň se mám čím vytahovat. Když je nejhůř, mám klukům čím zavřít hubu. Kdo tady dal gól z devadesáti metrů? (směje se)

K týmu jsi přišel s Martinem Kuchařem v zimní pauze a čekání na výhru bylo velmi dlouhé: přišla až proti Blšanům 14. dubna. Nepropadal jsi panice?
Vůbec ne, fakt! Věděli jsme, že se mančaft tvoří, byly tam nějaké zranění, kvalita tady je. Nebylo čeho se bát, bylo nám jasné, že naše chvíle přijdou. Kdybychom měli v prvních jarních kolech kliku, tak jsme už teď měli třicet bodů. Místo toho jsme dvakrát prohráli gólem v poslední minutě. Na hřiště dostáváme věci, které chceme, jen ještě nejsme bodově tolik úspěšní, ale to přijde.

Jaký máte vůbec bodový plán do konce sezony?
Jedna věc jsou představy a plány, druhá věc je, když si v pondělí otevřeš Sport a podíváš se na tabulku. Obecně se díváme nad sebe, ne dolů. Zajímají nás Teplice B, Litol a Neratovice, prostě týmy, které nám jsou nejblíž. Co je za námi, ať tam je, od začátku jsme si říkali, že nehrajeme o záchranu, ale abychom dohnali celky před sebou.

K tomu by se vám hodila sobotní výhra, čekají vás druhé Zápy. Těm máte co vracet, na podzim tam Kopanina dostala šest gólů...
To tady byl ale úplně jiný mančaft, ten zápas pamatují ze současného týmu tři kluci. Zápy jsou druhé, hrají hodně ofenzivně, ale nedáme se lacino. Ukázali jsme, že umíme podat dobrý výkon, třeba v Žatci, i když jsme tam těsně prohráli. Je jasné, že nám nikdo nedá body, že si soupeř nevstřelí góly sám, ale pokud se bude dřít, budeme odměnění. A proč ne zrovna proti Zápům? Když vezmu progres týmu, tak od začátku je to tak 200 procent. Jen musíme proměňovat šance. My si jich nevytvoříme šest za zápas, ale třeba jen tři. Když z toho budou góly, můžeme být úspěšní.

V sestavě Kopaniny válí hráči jako Pecka, Cigánek nebo už zmiňovaný Švarc. Všichni se vrátili z B-týmu v době, kdy už se to možná nečekalo. Ty jsi podobné plány neměl?
(Zhrozeně) Já? Už ne, nemám ani motivaci. Tělo i mozek mi říkají, že můj čas skončil. Hezky se o tom sní, ale realita je jiná. Člověk musí znát svůj strop a já bych si nerad rozbil hlavu. (směje se)

Takže zápas z podzimní derniéry I. A třídy proti Stodůlkám bude tvůj poslední?
Udělal jsem si koleno, normálně bych v béčku pokračoval, chuť by byla, ale teď nic nedělám, nechávám koleno odpočinout. Uvidíme, co bude v létě. Když se vrátím, tak jedině do béčka. Nechci v áčku vytvářet tlak na své gólmany. A druhý gól z devadesáti metrů už asi stejně nedám. (usmívá se)

V týmu je hodně mladých hráčů, kterým bys mohl dělat i otce. Jak tě oslovují?
Vorle nebo Vorliku. Všichni mi tykají, nemám s tím problém. Pokud by to zašlo někam, kam by nemělo, bouchnul bych si do stolu. Někteří ze začátku nevěděli, ale pak se to v hospodě vyřešilo.

Budeš na lavičce s Martinem Kuchařem pokračovat i v příští sezoně?
Oťukali jsme si to, tak uvidíme, kam s tou naší kocábkou doplujeme, jak se nám podaří opravit ty díry, jaká bude posádka, jestli nám nespadne stěžeň... Mám ale chuť. Zápasy prožívám, i když se musím krotit a brzdit.

Co přesně myslíš?
Pořád je tam hlavní trenér Kuchy, neměl bych být vidět víc než on, na to nemám pozici. Jsem emotivní, hra mě vždycky vtáhne, proto dochází k tomu, že mám nepřesnosti v poznámkách o střelách, rozích a tak. Dal jsem si za úkol, že si všechno budu psát, abych se zaměstnal a nelítal u lajny. Navíc jsou to údaje, které se nám hodí.