Přední Kopanina – Fanoušci Přední Kopaniny si můžou začít zvykat na „nové“ jméno v brance svého týmu. V jarní premiéře na hřišti Čelákovic podal vynikající výkon gólman Jiří Švarc. V klubu už sice působí téměř deset let, ale až teď nastoupil v divizi. Dřív chodil za béčko, nebo vypomáhal áčku v přeboru. První start mu ale pokazil vítězný gól domácích z poslední minuty zápasu. „Kousal jsem to těžko,“ přiznává 36letý Švarc.

Na podzim jsi hostoval ve Štěrboholech v I. A třídě, teď jsi naskočil do divize. Jak se to seběhlo?
Oslovil mě nový trenér Martin Kuchař, s kterým jsme se dohodli na nějakém funkčním modelu tréninku, což se dřív nedařilo. Snažím se chodit trénovat maximálně, co práce a rodina dovolí. Většinou mi to vyjde dvakrát týdně plus zápas.

Ty už jsi ale divizi před lety chytal, je to tak?
Ano, od 18 let, po dorostu Hradce, jsem byl v několika východočeských klubech z divize C. Pak jsem odjel studovat do Ameriky, kde jsem měl úplné sportovní stipendium. Tam jsem hrál za univerzitu a taky poloprofesionálně za Oklahoma City Heat. Když jsem se vrátil, preferoval jsem práci, tak jsem se pohyboval víceméně bez tréninku mezi krajským přeborem a I. A třídou. A v roce 2003 jsem přišel na Kopaninu.

Jak ses do klubu dostal?
Potkali jsme se s Tomášem Cigánkem na VŠE. On mě oslovil, jestli bych nechtěl jít na Kopaninu. Tenkrát mi to tréninkově moc nevycházelo, jen jsem párkrát zaskočil. Pak mě ale Standa Trojan přemluvil, abych začal chodit pravidelně s béčkem a s klubem jsem se sžil. Béčko tenkrát hrálo I. B třídu, kde mě to v bráně moc nebavilo, takže jsem nastupoval ve středu zálohy.

Opravdu? Brankář a tvůrce hry?
Tvůrce hry ne, spíš bojovník a hlavičkář. Myslím, že jako brankář jsem o dvě třídy lepší než střední záložník. V poli mě to hodně bavilo, ale přeci jen to byla I. B třída, tam to stačilo. Teď, v I. A třídě, už bych se na tuhle pozici netlačil.

V poli jsi mohl uplatnit skluzy, což je tvoje oblíbená fotbalová disciplína, viď?
(směje se) Jó, mám je rád. Zvlášť ty desetimetrové po mokrém trávníku, to bylo vždycky dobrý.

Kde jsi k lásce ke skluzům přišel?
Když jsem bydlel v Londýně, hrál jsem tam za jeden amatérský tým složený ze Skotů a Irů Lokomotiva Knighsbridge, byl jsem nejměkčí ze všech, tak jsem se musel přizpůsobit. Na Kopanině mi zase říkali, že jsem nejtvrdší, přitom jsem jen dodržoval standard z Anglie. Tam je to samý skluz, rozhodčí hru opravdu hodně pouštějí, když tam hraješ tvrdě, je to v pořádku. Když jsi ten měkký, tak tě dřív nebo později někdo zraní.

Jak dlouho jsi žil v Londýně?
Od roku 2001 sedm let, ale i v té době jsem se dostal do Česka. Vždycky jsem hodně cestoval. Teď je centrum mého pracovního zájmu i osobního života Praha, kam jsem se přesunul. I když zrovna teď (středa) mířím Londýna. Mám tam práci, mezitím zápas Chelsea proti Neapoli.

Jsi fanoušek Chelsea?
Spíš rád zajdu na dobrý fotbal. Není to tak, že bych byl fanoušek právě Chelsea, ale teď se to potkalo tak, že se spojila práce s fotbalem. V Londýně je hodně dobrých klubů, je mi jedno, na který jdu, i když na Chelsea chodím nejčastěji.

Prozraď: Jak v Anglii sehnat lístky na osmifinále Ligy mistrů?
Není to lehké, ale paradoxně je to lehčí na Ligu mistrů než na anglickou ligu nebo FA Cup. Můj kamarád má se svojí ženou permanentky. Ona chodí jen v neděli odpoledne, když je sluníčko. Zápas s Neapolí, to je středa večer, zima, déšť, takže jsem si lístky mohl vzít já. (usmívá se)

Když letíš z Londýna a spěcháš na trénink nebo zápas, tak asi oceňuješ, že je Kopanina hned vedle letiště, ne?
To je velká výhoda. Občas se stane, že to tak vyjde. V tomhle směru je to pro mě ideální poloha.

Máš hodně nabitý diář?
Můj diář není o nic víc zaplněný než u jiných kluků v týmu, co už nestudují a mají rodinu. Každý má nějakou práci a já jich neznám moc, které by byly hodně flákací a zároveň solidně vydělávaly.

Jsi finančník, co konkrétně děláš?
Pracuju v investičním bankovnictví pro J. P. Morgan v regionu střední a východní Evropy, z toho titulu musím relativně často do Budapešti, Vídně, Bratislavy. Primárně se zabýváme nákupy a prodeji větších podniků, uvádění na burzu, vydávání dluhopisů. To jsou tři nejtypičtější transakce mojí práce.

To bys mohl znát šéfa Sparty Daniela Křetínského, ne?
Pracovně se dobře známe, tykáme si.

A probíráte spolu fotbal?
Taky, určitě se mu do toho nepletu, přesto často fotbalem náš rozhovor začínáme. Spartě držím palce, když hraje, ale zároveň mu říkám, že když jedou do Hradce, tak na body a mou podporu můžou dočasně zapomenout. Klub mého srdce je vedle Kopaniny Hradec.

Poslední dvě sezony jsi musel být maximálně spokojený, Hradec Spartu doma dvakrát po sobě porazil.
Je to tak, budu spokojený, když se Hradec zachrání a Sparta udělá titul. To je ideální kombinace.

Pojďme ke Kopanině. Máš náročnou práci, divizi sis zachytal už dřív. Kde jsi bral motivaci vracet se ve svých letech do takhle vysoké soutěže?
Moje jediná snaha je pomoct Kopanině a novému trenérovi. Z hlediska osobních ambicí se za tím nic nedá hledat. Když vidím, že se do áčka vrací taková legenda jako Bohouš Strnadel, tak rád pomůžu taky.

První jarní zápas byl dobře rozjetý, ale v Čelákovicích jste ztratili vedení a v poslední minutě jste dostali gól na 2:1. Co jsi říkal na svou premiéru?
Premiéra to byla celkem solidní, ale všechno přehlušuje ten výsledek. Pak už je jedno, jestli prohraješ 2:1 nebo 5:1. Není moc velký rozdíl, jestli gólman chytil tři nájezdy, nebo dostal dva góly z jedné střely. Když nejsou body, nemůže být člověk spokojený. Pokud bychom si z Čelákovic něco odvezli, tak by se to dalo hodnotit jinak.

O tobě se ví, že porážky snášíš velmi těžko...
Hodně těžko jsem to kousal, to je pravda.

Ventiluješ svoje naštvání, nebo ho dusíš v sobě?
Ještě nějaký čas to ve mně bude, nejlepší je potom samozřejmě co nejdřív hrát a vyhrát. Hned v neděli jsem byl ale na halovém turnaji, kde jsme skončili druzí, tak jsem se trochu odreagoval. Úplně ale pomůže, až uděláme nějaké body v divizi. Nejlépe teď s Vyšehradem.

Měl jsi velmi nadějně rozjetou kariéru. Tipneš si, kde bys dneska byl, kdybys u fotbalu zůstal a dával mu maximum?
Je pravda, že jsem hrál v dorostu ve stejném týmu s Vráťou Lokvencem nebo Ivem Ulichem, ale ve fotbale je to taky hodně o štěstí, zvlášť u brankáře. Místo je jen jedno, nikdy nevíš, jestli tě trenér postaví, jestli se nezraníš. Je to hodně riziková strategie, spoléhat jen na fotbal. Třeba by to dopadlo, třeba ne. Přišlo mi, že bankovnictví je lepší volba. A nelituju toho, protože bych se jinak nedostal na Kopaninu. (směje se)

Kromě Kopaniny působíš také v klubu Bankovní balet, kterému šéfuješ.
Ve futsale jsme se spojili s ČZU a hrajeme pražský přebor, každý rok se to pro ČZU snažíme zachránit, zatím se nám to vždycky podařilo, snad to vyjde i teď.

Úspěchy slavíte v Lize firem, kde nastupujete pod hlavičkou J. P. Morgan, ne?
Dva poslední ročníky 1. ligy jsme vyhráli, k tomu v roce 2010 ještě taky výhra v česko-slovenském finále, to jsou pěkné úspěchy, velmi dobrá kvalita. Baví mě to. S Bankovním baletem hrajeme v Praze i zápasy na velkém hřišti. S anglickými týmy, které tady jsou, máme osmičlennou soutěž, kdy se hraje systémem doma-venku, podzim-jaro. Jsme mužstvo kamarádů, co jsme spolu hráli v Hradci nebo v Praze, na to se nabalili další kamarádi, co třeba ani fotbal nikdy závodně nehráli. Je to pěkné zpestření na dobrých trávnících, protože hrajeme v tréninkovém centru Sparty na Strahově. Je tam parádní travička. Užíváme si to. Z kluků se vztahem ke Kopanině s námi hrají například Oivind, Míša Šimlinger, Standa Trojan, občas Míša Buzek, pak třeba kancléř Senátu, rocker, pojišťovák, obchodník s mědí a další. Zajímavá partička, užíváme si každý mač, i všechny akce s tím spojené.

Jak to všechno stíháš?
Některé týdny to vyjde lépe, někdy vůbec. Je to náročné, ale snažím se chodit co nejčastěji.

Když máš svůj fotbalový tým, nechceš si po vzoru Daniela Křetínského pořídit i fotbalový klub?
To asi ne, s tím už je hodně administrativy a práce okolo. Tady se soustředíme jen na fotbal, na partu, na akce po fotbale, občas vezmeme holky a rodiny, nekazí nám to žádní rozhodčí, vybíráme si termíny a nejhezčí hřiště, kde chceme hrát. Víme, že nejsme nejmladší a těch zápasů už tolik hrát nebudeme, tak si chceme každý z nich pořádně užít.

Do kdy chceš vůbec chytat, nebo hrát?
Záleží na tom, jak mi vydrží zdraví, jak se mi bude dařit kloubit práci a rodinu. Konkrétní termín neřeknu, smlouvu tady nemám. (směje se) Může to být poslední půlrok, nebo mě budete někde na hřišti vídat ještě pět, sedm let. V práci i jinde plánuju měsíc od měsíce, takhle výhledově ani fotbal neplánuji. Zatím mě fotbal stále baví.