Proti Psárům jsi nastoupil poprvé v základní sestavě áčka a odehrál jsi rovnou celý zápas. Jak sis svůj debut v základu užil, i když výsledek nakonec dopadl hodně nepříjemně?

V první řadě si té příležitosti hlavně moc vážím. Před zápasem mi hodně pomohla podpora celého týmu, obzvlášť když jsem zjistil, že mě čeká nezvyklý post ve středu zálohy. Trošku jsem s tím bojoval v hlavě a byl nezvykle lehce nervózní, ale už při vběhnutí na rozcvičku jsem se plně koncentroval na svůj výkon. Mojí jedinou myšlenkou bylo odevzdat na hřišti maximum a trenérům i klukům tu důvěru splatit. Osobní radost z celých 90 minut tam je, ale fotbal je týmový sport a ten nepříjemný výsledek se mi kouše ještě teď hodně těžko.

 

V poločase byl stav ještě jen 0:1, ale po přestávce soupeř skóre výrazně navýšil. Co se podle tebe po změně stran změnilo?

Zlomový byl podle mě ten smolný gól na 0:2, kdy se míč odrazil od našeho hráče přímo k volnému soupeři před bránou, který bohužel pro nás šanci proměnil, a domácí šli do trháku. Trenéři zariskovali a vysunuli Hájčuse (Štěpán Hájek) z pozice číslo šest na podhrot, abychom se pokusili o kontaktní gól.

 

Neměli trenéři na střídačce další možnosti, jak hru oživit?

Bohužel se nám zrovna kryl zápas s B-týmem, takže trenéři ani neměli jinou možnost než tento krok udělat. Bylo to i z důvodu, že poslední střídání bylo ze zdravotních důvodů a už jsme ani nemohli reagovat tak, jak jsme potřebovali. Určitě se nechci na nic vymlouvat, ale bylo i docela vedro, takže ty fyzické síly pak ubývají mnohem rychleji. Ve druhé polovině poločasu už to na pár hráčích, včetně mě, prostě začalo být znát. Soupeř naopak poslal na hřiště čerstvé kluky a v posledních dvaceti minutách nám dal v relativně rychlém sledu další čtyři góly.

 

Máš zkušenosti z 5. ligy ve středních Čechách, teď nastupuješ za áčko ve 4. lize a zároveň hraješ i za béčko v šesté. Jaké největší rozdíly mezi těmito soutěžemi vnímáš?

Odpověď asi nikoho nepřekvapí, ty soutěže prostě odpovídají tomu, jaké číslo mají. Čtvrtá liga je nejrychlejší a nejvíc vás prověří, v šesté máte zase na všechno o něco víc času a pátá je ten logický mezistupeň. Má to tempo, ale pořád je tam o malinko víc prostoru než ve čtvrté a o něco méně prostoru než v šesté.

 

Liší se ty soutěže i stylem fotbalu, nebo jde čistě jen o rychlost?

Možná zajímavější je to spíše geograficky. Pátou ligu jsem měl možnost hrát i za rezervu Viktorie Žižkov a ten pražský fotbal je minimálně z mého pohledu více fotbalový. Ve středních Čechách se do toho více šlape a je to dost o soubojích a tvrdosti.

 

Co bylo po příchodu do áčka nejtěžší – tempo hry, fyzická náročnost, nebo třeba taktické věci?

Asi bych řekl, že fyzická náročnost. Ono to s tím tempem hodně souvisí. Tím, že je hra na téhle úrovni celkově rychlejší, člověk toho musí i více naběhat, aby vůbec stíhal a byl tam, kde má být.

 

Byl jsi vždycky útočník, nebo ses během kariéry posouval i na jiné pozice?

V mládeži jsem byl primárně hrotový útočník, občas jsem vypomáhal na kraji zálohy nebo na podhrotu a jednou v žácích na Spartě jsem dokonce nastoupil i v bráně. S přechodem do mužského fotbalu se to však změnilo. Začal jsem hrát více na křídle, ve Viktorii Žižkov jsem často nastupoval i jako krajní obránce a asi na dva zápasy jsem kvůli nedostatku hráčů zaskočil i na stoperu.

 

A jak to máš s pozicemi teď po příchodu na Přední Kopaninu?

Tady rotuji opět mezi více posty, ať už je to hrotový útočník, desítka, krajní záložník, nebo teď ten debut ve středu zálohy. Během let jsem tak hrál snad úplně všude, možná kromě defenzivního záložníka. Nejlépe se určitě cítím na pozici hrotového útočníka. Zdá se mi, že se tam nejméně naběhám, ale zase se tam samozřejmě očekávají góly. V podstatě je mi ale jedno, kde nastoupím. Jsem zkrátka vděčný, že po všech mých různých zdravotních úrazech vůbec můžu hrát fotbal.

 

Bereš tuhle univerzálnost jako výhodu?

Myslím si, že to má výhoda být může. Nevztekám se, na jakém postu zrovna hraji, na nic se neptám a rád nastoupím a pomůžu tam, kde je potřeba. Prostě se jen snažím odevzdat maximum a být co nejvíce užitečný pro tým s ohledem na to, co mi tělo a zdraví dovolí.

 

V mládeži jsi prošel Spartou, kde jsi nastupoval zároveň za mladší i starší dorost. Jak moc ti hraní proti starším hráčům pomohlo do další kariéry?

Určitě si na to období jednou za čas rád vzpomenu. Spadal jsem tehdy do kategorie U17, kde se hraje celostátní liga. Moje angažmá na Spartě se už ale tehdy blížilo ke konci, takže jsem tolik nenaskakoval a často jsem hrál dorosteneckou divizi za starší kategorii. Tu vedení na Spartě tehdy tolik neřešilo, brala se spíše jako takové „odkladiště“ nevyužívaných hráčů.

 

Kdo s tebou v tom starším dorostu tehdy nastupoval?

Byli tam hlavně kluci ze staršího ročníku, kteří se nedostali do kádru celostátní devatenáctky, plus jsme tam byli tři kluci z chvostu kádru našeho ročníku. Nastupovali jsme jako Sparta B (U18) vlastně ve druhé nejvyšší dorostenecké lize kategorie U19. Možná ta soutěž neměla takovou prestiž jako celostátní ligy, ale hrál jsem tam velmi rád a docela pravidelně. Nastupovali jsme například proti nejstaršímu dorostu Teplic, Liberce nebo Dukly Praha.

 

Byla to dobrá zkušenost pro přechod do chlapů? Byla to pro mě obrovská škola a cenná zkušenost. Všichni včetně trenérů jsme věděli, jak se na tuhle soutěž a kategorii nahlíží, a měli jsme i díky tomu skvělou partu a jednoduše jsme si jen užívali fotbal. Zpětně si myslím, že mi to dalo i víc, než kdybych nastupoval jen za svůj ročník, kde se nám beztak zrovna moc nedařilo.

 

Jaké vzpomínky ti ze Sparty zůstaly nejsilněji v hlavě?

Musím říct, že je těžké vyzdvihnout pouze pár vzpomínek, protože jsem na Spartě strávil spousty let a hrál za ni od starší přípravky až do staršího dorostu. Ale jako první mi asi vždycky naskočí ty chvíle, kdy se nám podařil nějaký úspěch, a i mně osobně se dařilo. Rád si vzpomenu například na turnaj ve Švédsku ve starších žácích, kde mi to střelecky sedlo a v poslední vteřině jsem rozhodl zápas proti AIK Stockholm. Na turnaji byla mimochodem i Barcelona, která to nakonec celé vyhrála, ale proti té jsme neměli to štěstí si zahrát.

 

Jak jste na tom turnaji tehdy dopadli celkově?

Výhrou proti AIK jsme si zajistili postup ze skupiny, pak jsme narazili na Juventus, dostali jsme bůra a letěli jsme domů (směje se). Hezkou vzpomínku mám také na turnaj v Želatovicích. Vstoupili jsme do něj katastrofálně a ze skupiny postoupili jen s obrovským štěstím. I když se nám zpočátku nedařilo, nakonec jsme celý turnaj ovládli a já ve finále dal hlavou vítězný gól.

 

Vybavíš si i nějaký povedený zápas z ligy dorostu?

Zmíním zápas proti Opavě u nich ve výše zmíněné kategorii U17. Po delší době jsem tehdy dostal šanci zahrát si v celostátní lize v základu. Zároveň to byl poslední zápas před derby se Slavií a já chtěl všem dokázat, že si zasloužím hrát. Vyhráli jsme 4:1, dal jsem hattrick, na poslední gól jsem přihrál a za odměnu jsem si v derby za týden... zase sednul na lavičku (směje se).

 

Po Spartě následovala akademie Příbrami. V čem bylo prostředí v Příbrami jiné a co ti tahle etapa dala?

Se vší úctou k Příbrami bych oproti Spartě zmínil asi zázemí. Na Strahově máte úplně vše na jednom místě, vyšší jednotky hřišť, nejdražší a nejkvalitnější možné stroje v posilovně, maséry od dorostu pro každou kategorii zvlášť a plno dalších věcí. V Příbrami sice bylo méně hřišť a do fitness i do bazénu jsme museli dojíždět do města, ale tyhle věci jsem osobně nikdy neřešil. K fotbalu totiž v uvozovkách stačí jen kopačky a míč, tím máte všechno, co potřebujete. Myslím si, že jsme si v Příbrami nemohli na nic stěžovat a nic nám nechybělo.

 

Promítla se do chodu akademie tehdejší finanční situace klubu?

To byl právě ten druhý rozdíl, minimálně v té době. Za rok a půl jsem tam zažil tři hlavní trenéry a hned dva z nich neskončili kvůli výsledkům, ale právě kvůli financím. V obou případech mi to bylo strašně líto, protože vím, kolik času a energie do nás trenéři investovali a jak se nás snažili posouvat, ať už fotbalově, nebo lidsky. Věřím ale, že teď už je to v klubu lepší. Příbram stále sleduji, vychovala spoustu skvělých sportovců a přál bych jí jednou zase návrat do nejvyšší soutěže.

 

Zmiňoval jsi, že celá tahle etapa byla náročná i pro tvou rodinu. Jak to tehdy logisticky fungovalo?

Celá tahle etapa mi dala strašně moc, ale zároveň byla pro mě i pro mé rodiče opravdu náročná a chtěl bych jim alespoň touto cestou poděkovat. Jelikož bydlíme na samotě za Benešovem, do školy jsem chodil v Praze, byl jsem nezletilý a neměl řidičák, naše rutina byla šílená. Mamka mě ráno odvezla do školy, vrátila se domů, odpoledne mě i spoluhráče vyzvedla ve škole, odvezla nás na trénink do Příbrami a čekala, než dotrénujeme. Pak jsme zase vezli spoluhráče zpátky do Prahy a teprve potom jsme jeli zase domů.

 

To muselo být extrémně vyčerpávající. Fungovalo to takhle každý den?

Naštěstí se naše rodiny v dopravě střídaly, tak to aspoň nebylo každý den a nějaká ta cesta se ušetřila, ale i tak jsme toho najezdili nejvíce. Při hraní za Spartu to fungovalo podobně, ale bylo to o něco méně náročné. Taťka se o to všechno celou dobu staral finančně a byl od dětství skoro na všech mých zápasech, včetně těch v týdnu a v zahraničí, kdy si kvůli tomu uzpůsoboval práci. Mamka mému dětství obětovala snad všechen svůj volný čas. Vím, že ne všichni rodiče mají možnost tohle svým dětem dopřát, a ne každý je ochotný to pro ně obětovat, protože šance na prosazení v profesionálním fotbalu je malá. Musí se počítat s tím, že velké procento hráčů svých vysněných cílů nedosáhne. O to více si toho vážím. I přes to všechno vzpomínám na ten rok a půl v Příbrami jen a jen pozitivně, parta byla naprosto skvělá a myslím si, že se mi i kategoriím U18 a U19, za které jsem nastupoval, docela dařilo.

 

Co tuhle tvou příbramskou kapitolu nakonec uzavřelo?

Největší kaňkou mého příbramského angažmá tak nakonec bylo to, že přišel covid a ze dne na den se nemohlo hrát. V tu dobu byly samozřejmě na světě důležitější věci než fotbal, ale pevně doufám, že už nás nic podobného v životech nečeká.

 

Z Příbrami ses přesunul do Poříčí nad Sázavou. Jak důležité pro tebe tehdy bylo začít pravidelně hrát mužský fotbal?

Mezi Příbramí a Poříčím byl ještě jeden, bohužel neúspěšný, půlrok v rezervě Jihlavy. Přestoupil jsem tam v zimě mého posledního roku v dorostu s tím, že si zahraji třetí ligu (MSFL). Byla to zajímavá nabídka, tak jsem se ji pokusil využít. Párkrát jsem si dokonce zatrénoval s druholigovým A-týmem a naskočil za něj i do přátelského zápasu.

 

Jenže Jihlavě se tehdy vůbec nedařilo, že?

S béčkem jsme měli na jaře naprosto krutou bilanci 15 zápasů a 15 proher a spadli jsme do divize. Už v té době v klubu spousta věcí nefungovala. Nedávno to vyústilo až v sestup A-týmu z druhé ligy do MSFL, ke kterému se schylovalo už několik let. Navíc jim sestoupila i U19 z nejvyšší dorostenecké soutěže a rezervu už loni z divize úplně odhlásili. Bojím se, že tenhle klub teď nečekají úplně světlé zítřky. Přes to všechno jsem tam měl ale opět štěstí na super kabinu a skvělé trenéry. Těch mi bylo tehdy líto úplně nejvíce. Tu tragickou sérii jsme chtěli zlomit hlavně i kvůli nim a jejich úsilí, ale bohužel se to nepodařilo.

 

A jak ses tedy nakonec ocitl v Poříčí?

Čekal mě totiž maturitní ročník na střední škole a já se rozhodl jít spíš cestou vzdělání, než abych riskoval dálkové studium a hraní divize na Moravě na úkor školy. Poříčí je známé tím, že dokáže do klubu přivést velmi zvučná jména, takže jsem tam mohl trénovat a hrát po boku bývalých prvoligových hráčů. Pro začátek v mužském fotbale to tak pro mě byla skvělá škola a měl jsem to i kousek z domova.

 

Z Poříčí vedla cesta do Viktorie Žižkov. Bral jsi tehdy angažmá na Žižkově jako šanci přiblížit se druholigovému áčku?

Určitě i to byl jeden z důvodů, proč jsem tu šanci chtěl využít. Samozřejmě jsem ale věděl, že šance na posun z krajského přeboru do druhé ligy nebude moc velká, protože ten rozdíl je obrovský. To jsem zjistil i na trénincích s A-týmem, se kterým jsem měl možnost si jednou za čas zatrénovat nebo si proti nim zahrát modelové utkání. Viktorka je také klub s krásnou historií a velká značka.

 

Hrálo roli i to, že se klub nachází v Praze?

Vzhledem k tomu, že jsem zrovna dokončoval poslední půlrok na střední škole v Praze, čekala mě maturita a následně jsem tady měl nastoupit i na vysokou školu, na kterou jsem opravdu nastoupil a doteď ji studuji, tak tím hlavním důvodem byla právě návaznost na studium. Všechno mi to dávalo smysl a rád jsem tu nabídku přijal.

 

Na Žižkově jsi ale strávil dva a půl roku. Povedlo se ti naplnit sportovní očekávání?

Bohužel jsem toho neodehrál tolik, kolik bych si přál, a to vzhledem k tomu, že jsem měl smůlu na tři různá zranění. Během tohoto angažmá jsem absolvoval tři operace a dohromady přes rok a půl promarodil. Všechny ambice a sny tak byly najednou pryč a jediné, co jsem si pak přál, bylo, abych mohl znovu hrát fotbal a stát na hřišti. To se mi nakonec, byť ze začátku s velkou bolestí a se zaťatými zuby, v rámci možností splnilo.

 

V této sezoně ses vrátil do Poříčí a v zimě zamířil do Kopaniny. Jak se celý přestup rodil a co rozhodlo pro FCPK?

B-tým v profesionálním klubu by měl sloužit hlavně pro rozvoj mladých hráčů, kteří se mají možnost posunout do vyšších soutěží. Jelikož už jsem na Žižkově byl dva a půl roku a neměl jsem ambice na další posun, nemělo smysl držet místo na úkor mladších a perspektivnějších kluků. Do rezervy navíc vstoupil nový majitel a rozhodl se to vzít do svých rukou. Obměnil drtivou většinu kádru, přivedl zkušené hráče a doplnil je o nadějné dorostence. Na mě by tak v sestavě už nezbylo místo a ve svém věku jsem nechtěl sedět jen na lavičce. Rezervu Žižkova doteď sleduji a moc jim přeji, že se jim výsledkově daří. Poté jsem nad ničím moc nepřemýšlel, zavolal jsem si s majitelem Poříčí a domluvili jsme se. I když ale nerad měním kluby, po čase jsem cítil, že to pro mě není úplně to pravé ořechové. Čekají mě státnice, bydlím už v Praze a k rodičům jezdím jen na víkend. Nechtělo se mi tak zase několikrát týdně dojíždět, navíc to po těch zraněních pořád nebylo ono.

 

A v ten moment se objevila možnost jít na Přední Kopaninu?

Promluvil jsem si o tom s tátou, popřemýšleli jsme o možnostech a nejlépe z toho docela jednoznačně vyšla Přední Kopanina. Znal jsem tu většinu kluků, s několika z nich jsem v minulosti hrál dokonce i v jednom týmu. Věděl jsem, že tu je super parta, což je pro mě to vůbec nejdůležitější. Říkal jsem si, že je fajn mít tu béčko v šesté lize, což se mi zdálo jako ideální soutěž pro můj zdravotní stav. Do osmé nebo deváté ligy se mi jít nechtělo, protože to bych asi brzy ležel znovu někde na sále (směje se).  Navíc tu byla možnost společného tréninkového procesu s divizním A-týmem a s tím i šance si třeba i tu divizi případně zahrát. Jelikož jsem už v mládeži nastupoval s Dominikem Vottem, synem zdejšího sportovního ředitele Dana Votta, a všichni se známe, tak si táta s Danem zavolali. Já si tu vyzkoušel pár tréninků, v zimě nastoupil do přípravy a domluva už pak byla velmi jednoduchá.

 

Jak zatím hodnotíš své první měsíce na Kopanině a v čem tě klub nebo kabina nejvíc překvapily?

Jsem v klubu opravdu spokojený. Samozřejmě všichni vidíme, že výsledky obou týmů nejsou zatím takové, jaké si přejeme, ale jinak kabina, tréninkový proces, prostředí i vše ostatní je v naprostém pořádku. Vždycky, když jsem hrál za rezervu Žižkova, tak jsme se docela dost hecovali a brali jsme Kopaninu jako největšího soupeře. Osobně jsem to tehdy bral tak, že tenhle klub asi není v Praze moc oblíbený, ale to se mi velmi rychle vyvrátilo.

 

A jaká je tamní parta?

A kabina? No, co k tomu dodat, myslím si, že jsem nikdy takhle stmelený kolektiv nezažil. A i když se třeba zatím výsledkově nedaří, tak o to víc se pozná, jak to tým zvládá. Kluci jsou opravdu silní jako rodina a všichni táhneme za jeden provaz.

 

Kdybys měl možnost zahrát si fotbal v jakékoliv zemi na světě, kterou by sis vybral a proč?

Asi bych měl říct nějakou ligu z top pětky, ale přesto zvolím Argentinu, protože bych chtěl někdy navštívit zápas Boca Juniors proti River Plate. Slyšel jsem o tomhle derby od pár známých a měl jsem z toho vyloženě husí kůži a přesně takový zápas plný emocí bych si rád zahrál. Bohužel se v Jižní Americe často při zápasech objevuje i agrese, která do sportu ani do života nepatří.

 

Úplně na závěr – máš nějaké guilty pleasure, za které si z tebe kabina může dělat srandu?

Nic moc mě takhle z hlavy úplně nenapadá, ale mám rád značku bot Bugatti, které jsou pro mě strašně pohodlné, a nosím je skoro pořád. Kluci v kabině si toho samozřejmě všimli, a tak mi vždycky, když odcházím, říkají Bugatti. A taky to, že pořád používám klasické látkové kapesníky. To už se dneska moc nevidí, takže z toho mají kluci pochopitelně taky docela srandu.