P ř e d n í K o p a n i n a - Dvě sezony a kousek čekal Martin Brabec na moment, kdy konečně naskočil do divizního zápasu za Přední Kopaninu v základní sestavě. Dočkal se před třemi týdny v Blšanech, hrál doma proti Českému Dubu a naposledy v Teplicích. Zdá se, že se 23letý obránce zabydluje v sestavě týmu, trenér Duda ho teď pravidelně staví na pozici stopera. „Tu šanci jsem si vyčekal,“ usmívá se Brabec, student ČZU na Suchdole.

Začal jsi hrát v základní sestavě, zápas proti Českému Dubu jsi dokonce rozhodl svým prvním gólem za áčko Přední Kopaniny. Zdá se, že zažíváš velmi povedené fotbalové období. Cítíš to tak?
Jasně, mám teď velmi dobrý pocit. Proti Dubu jsem podruhé naskočil v základu a hned jsem skóroval. I když se to tam různě odráželo, byl to takový divný gól, ale nějakou zásluhu jsem na něm měl.

Čekal bych, že se budeš po prvním gólu za áčko radovat víc, než jsi předvedl.
Nijak extra jsem se neradoval asi proto, že jsem si to v tu chvíli moc neuvědomoval. Soustředil jsem se na zápas. Až po něm mi došlo, že jsme díky tomu gólu vyhráli 1:0.

Počítáš si ten gól vůbec? Míč putoval do sítě z tvé hlavy ještě přes dva obránce Českého Dubu.
Ale jo, tak nějak si ho připisuju. Byl bych samozřejmě radši, kdyby padnul nějaký gól, který bude jasně můj, aby se nemuselo řešit, kolik tam bylo odrazů, ale na druhou stranu to byl vítězný gól, sice ne moc hezký, ale platil stejně jako čistá šibenice. Má svou váhu. I když to byla taková divná situace, jsem za něj rád.

Aby ne, ty nejsi zrovna obránce střelec, viď?
To ne. I když za béčko jsem dal v minulé sezoně tři góly, to je na mě hodně moc. Snažím se gólům zabránit, vstřelená branka, to je jenom bonus. Chodím sice na standardky, ale pořád je to něco navíc. Chci dát gól, je to super pocit, ale moje priorita je jinde.

V zápasech B-týmu ale rád útočíš. Tak mi to vysvětli.
To ano, ale jenom v zápasech, kdy se prohrává v závěru o gól. Já pak mám pocit, že bych to měl strhnout, než že musím útočit. Chci prostě zlomit výsledek. V áčku mi trenér Duda říká, že míč by ze stoperské dvojice měl vyvážet hlavně Šimon Honetschläger a já to spíš jistit.

Ty jsi byl obránce odjakživa?
Vždycky. Žádné posuny, jak to často bývá. Já hrál jen vzadu. Jako dorostence si mě vybral trenér do Meteoru kvůli organizačním schopnostem. Měl jsem nejsilnější hlas ze všech, vždycky jsem to řídil zezadu.

Cítíš v organizaci a mluvení svou sílu?
Když jsem šel na hřiště ve druhé půli v Litoli, trenér mi říkal, abychom vylepšili komunikaci, že byla v prvním poločase špatná. Měl jsem v tomhle směru pomoct. Nevadí mi mluvit, zvyknul jsem si na to, žádný problém. Někdo ale říká, že mluvím až moc, musí to být s mírou. (usmívá se)

Cítíš se spíš jako krajní obránce nebo stoper? Nastupuješ na obou postech.
Lépe se cítím na stoperovi. Dneska je moderní trend, že mají krajní obránci hodně útočit, mě to dopředu fakt moc netáhne. Pak mám na kraji trochu problém. Stoper mi vyhovuje, je tam méně běhaní, můžu se soustředit na tu organizaci hry.

To jsi jeden z mála hráčů, který nechce být slavný a střílet góly, spíš se obětovat pro tým a bránit. Cítíš to tak?
Asi tak. Není mi proti srsti dávat góly, ale nikdy jsem na to nebyl zvyklý, takže mi to vůbec nechybí. Ze zabraňování gólům mám větší radost, když je vzadu nula, je to moc příjemný pocit.

Do divizní sestavy ses dostal až po více než dvou letech. Co ti dřív chybělo?
To nemůžu posoudit já, ani jsem to moc neřešil. Chodil jsem poctivě na tréninky, ale příležitost nepřicházela. Na druhou stranu jsem na tom byl dobře tím, že jsem mohl chodit za béčko. Tam je pohoda, měl jsem zápasový rytmus, neseděl jsem jen na lavičce. Nedělalo mi to problém. Za áčko jsem nehrál, trenéři měli jiné záměry. Ale teď jsem za současný stav hodně rád, cítím trochu zadostiučinění, že jsem se na to nevykašlal. Ta šance opravdu přišla.

Nechtěl jsi někdy v té době, kdy jsi vůbec nehrál, odejít?
Ne, nikdy. Je to dané i tou partou – ač jsem nehrál, byla tady sranda, neměl jsem nutkání odcházet, byl jsem i tak spokojený. Chápu kluky, co přijdou a mají větší ambice, že jdou pryč, když nenastupují. Já ale fakt neviděl důvod jít pryč. Nehrál jsem, jenže celkově jsem nebyl nespokojený. Tu šanci jsem si vyčekal. (usmívá se)

Jaký máš ze svých současných výkonů pocit?
Zatím dobrý, odehrál jsem tři zápasy, dva jsme vyhráli, větší minelu jsem snad neudělal, trenér mi nic neříkal, takže to asi není vyloženě špatně. Navíc jsem typ, který si moc nepřipouští nervozitu. Taky mi pomohlo, že jsou dobré výsledky, nebyly žádné tlaky, situace v týmu mi nahrála.

Jsi velký fanoušek Sparty. Jaké to pro tebe bylo, když ses hned v prvním zápase od začátku potkal s Horstem Sieglem?
Pěkný zážitek, ale Horst už není to, co býval. Pokaždé, když člověk nastoupí proti někomu, kdo hrál Ligu mistrů, tak je to svátek. Mně se to poštěstilo a ještě jsem ho porazil. (směje se)

V sobotu přijede na Kopaninu Žatec, kde hraje další slavný sparťan Zdeněk Svoboda. Jak se těšíš?
Moc, pokud nastoupí, bude to super. Pak nás čeká ještě Mára Kincl, který je v Jirnech. Je to určitě obohacení soutěže, hlavně s tím Kinclem to bude zajímavé. Bohužel v tuhle chvíli neexistuje žádný známý způsob, jak ho uhlídat. Musí pomoct i štěstí. Na druhou stranu to jsou taky jenom lidi. Cítím respekt, ale osobně mě to spíš vyhecuje. Po zápase jim podám ruku, ale pro podpisy si nepůjdu.

Kopanina má po půlce podzimu 12 bodů. Je to málo nebo dost?
S pohledem na tabulku můžeme být spokojení. Jsme v horní polovině, bodový zisk je pozitivní. Jen by to chtělo víc gólů a šancí. Věřím, že to přijde, protože hra je slušná. Všechno si musí sednout, je tady nový trenér, noví kluci, pořád se dáváme dohromady. Pokud ještě uhrajeme nějaké body, abychom se dostali na dvacet, nebo něco přes, budeme mít klidnou zimu.

Pamatuješ obě předchozí sezony Kopaniny. Je tenhle tým, který úspěšně rozjel divizi, v něčem jiný než ty předchozí?
Největší rozdíl vidím v tom, že odešly kopaninské hvězdy jako Honza Charvát, Robert Nedvěd, Bohouš Strnadel, skončil i trenér Mejdr. Teď se vlastně rodí nová Kopanina. Jen tady momentálně není žádná osobnost, jakou byl právě Honza Charvát. Já bych v té pozici viděl Šimona Honetschlägera, ale ještě k tomu musí dozrát. Je potřeba, aby současní hráči přebírali role těch starších, co už tady nejsou a postupně je nahrazovali.

Kde vidíš svou roli?
Rád bych se udržel v sestavě co nejdéle, trénuju jako dřív, vlastně dělám všechno pořád stejně. Do sestavy jsem se dostal díky tomu, že přišly zranění. Kdybych ze sestavy vypadl, tak budu trénovat dál a zase bych čekal.

To bys zase začal chodit za béčko. Neštvalo tě dřív, že jsi strávil na fotbale celý víkend, když jsi byl na lavičce áčka a v sestavě béčka?
Ne, v tom nebyl problém. Když se hraje v jeden den, není to vůbec žádný problém, když béčko hrálo po áčku, musel jsem jen omezit oslavy. Ale to mi vůbec nevadilo.

V sobotu můžete přidat čtvrtou domácí výhru z pátého zápasu. Trenér Duda mluvil o tom, že chce z Kopaniny udělat nedobytnou tvrz. Může se vám to povést?
To byla jedna z prvních věcí, kterou nám trenér říkal, když nastupoval. S Vilémovem jsme doma prohráli, takže už to není stoprocentní, ale cítíme doma sílu. Trenér nám pořád zdůrazňuje, ať jsme na Kopanině sebevědomí, agresivní, tady prostě musíme vyhrávat. Není to tak, že bychom venku nechtěli uspět, ale mělo by to fungovat hlavně tak, že domácí stadion je jakási tvrz. Vyhrát se Žatcem by bylo krásné, dostali bychom se na 15 bodů, to by bylo hodně příjemné.

Pojďme ještě k tvé minulosti. Ty jsi přišel na Kopaninu v zimě 2009 z Aritmy. Mezi oběma kluby panuje určitá rivalita, vnímal jsi to?
To jo, pamatuju si zápasy proti Kopanině v přeboru a bylo to vyhecované. Na Kopaninu jsem ale chtěl a jsem rád, že tady můžu být.

Takže odpustíš Františku Strakovi, že vzal nabídku Slavie?
(Rázně) Ne! Tuhle věc jsem nepochopil, pořád to nechápu. Pamatuju si, když jsem četl jeho vyjádření, že si nedokáže představit trénovat Slavii. Jsem na něj hodně zvědavý. Chápu, že je to profík a ta nabídka byla asi výhodná, jenže mezi Spartou a Slavií by to mělo fungovat trochu jinak než mezi Aritmou a Kopaninou.

Ty jsi taky trenér, na Kopanině vedeš malé děti. Jak tě to baví?
Začal jsem trénovat druhou sezonu a baví mě to dost, není to nijak náročné. Ani to není o nějakém velkém trénování, spíš se snažím vytvářet těm dětem pozitivní vztah k fotbalu, aby je bavil, aby u něj zůstali a jednou to třeba Kopanině vrátili tím, že za ní budou hrát.