Když se vrátíme k minulému zápasu, měl jsi dvě asistence. To je pro tebe určitě pozitivní, ale spíš mi řekni, čím to je, že v prvním poločase soupeře často přehráváme a ve druhém se pak klepeme o výhru? Co za tím podle tebe stojí?

Podle mě je to hodně i soupeřem. Po prvním poločase udělají nějaké taktické změny, změní systém a snaží se na nás víc navázat souboje. Trenér soupeře už vidí, kdo jak hraje a kam nabíhá, a podle toho trochu změní styl hry. My hrajeme pořád podobně. Možná bychom ve druhém poločase také měli něco změnit, víc se soustředit na obranu a hrát bezpečněji.

 

Jak moc náročný byl poslední zápas v Kbelích?

První poločas byl podle mě jednodušší, nebyl tam nějaký velký problém. Soupeř párkrát vystřelil na naši bránu a snažil se něco vytvářet přes křídla, ale byli jsme na to připravení. Já osobně jsem hrál na levé straně, v podstatě od obrany až do útoku. Celé křídlo bylo moje a pomáhal jsem Davidu Černému, když jsme hráli na tři obránce. Ve druhém poločase dali první gól hezky. Druhý gól byl takový zvláštní, nejsem si úplně jistý, jak přesně ta situace vznikla, protože jsem byl dál. Ke konci měli ještě několik nebezpečných šancí, ale myslím, že nám pomohly zkušenosti z divize. Nakonec jsme zápas zvládli a získali tři body.

 

Jak moc jsou pro tebe důležité individuální statistiky, tedy góly a asistence? Teď jsi měl dvě asistence a proti Pragovce jsi dal dva góly.

Samozřejmě jsou individuální výsledky důležité, ale pro mě je hlavní, abychom vyhráli a získávali body. Upřímně chci vyhrát všechny soutěže, které hrajeme – pohár i ligu. Chci získat maximum bodů. Není pro mě tak důležité, kdo dá gól nebo asistenci. Hlavní je, abychom vyhráli zápas. Každý zápas je důležitý.

 

Už jsi zmínil pohár. Tenhle měsíc nás čeká šest zápasů. Je to už hodně? Jak se na takový program připravujete?

Je to už skoro jako profesionální ligový kalendář. Je to zajímavé. První pohárový zápas máme se Slivencem. Úplně nevím, jak budou hrát. Vím, že jejich béčko hraje A třídu, takže nevím, jestli proti nám nastoupí áčko, béčko nebo nějaký mix. Myslím si, že ten zápas můžeme vyhrát. Potom možná můžeme narazit na Braník. A s Braníkem hrajeme také ligový zápas, takže uvidíme.

 

Na dresu nosíš číslo 66. Má pro tebe nějaký speciální význam?

Původně jsem chtěl číslo 27. Je to moje oblíbené číslo a souvisí s datem mého narození. Jenže už ho někdo v týmu měl. Čísla jako 11, 10, 7 nebo 8 mají zase přednost hráči, kteří jsou v týmu déle. Tak jsem si vybral 66, trochu podle Trenta Alexandera-Arnolda z Liverpoolu. Je to hezké číslo, mám ho poprvé a líbí se mi.

 

Už minulý rok jsi několikrát trénoval s Kopaninou, ale nemohl jsi přestoupit kvůli tomu, že už jsi měl za sebou dva přestupy. Proč ses nakonec rozhodl pro Kopaninu a proč ses sem chtěl vrátit?

Na konci minulé sezony si mě po tréninku pozvali Dan (Vott), pan Richter a také pan Majer starší. Bavili jsme se o další sezoně a o tom, jaké mám plány. Řekl jsem jim, že možná budu mít znovu nabídku z první kyrgyzské ligy, kde už jsem dříve hrál. Ale protože jsem půl roku pořádně nehrál, nebyl jsem si jistý, jestli jsem připravený na profesionální úroveň.

 

Jak to tedy dopadlo?

Před začátkem nové sezony mě potom kontaktoval Dan. Sešli jsme se v centru, všechno jsme probrali a bylo jasno, že novou sezonu začnu v Přední Kopanině. Chci pro tým udělat maximum, získat zpátky formu a pokud bude všechno v pořádku, chci pokračovat dál. Cítím se tady velmi dobře a komfortně. V týmu je dobrá atmosféra, všichni jsou přátelští, skoro jako rodina, a jsem tady šťastný.

 

Přišel jsi do Kopaniny po sezoně, ve které tým sestoupil z divize. Jak na tebe kabina působila po příchodu?

Já už jsem měl dobré vztahy skoro se všemi. Hráči byli rádi, že jsem se k týmu připojil. Neměl jsem skoro žádný problém s adaptací na tréninky ani s komunikací, protože už jsem s nimi předtím trénoval a prostředí jsem znal.

 

Jak zatím hodnotíš začátek sezony v přeboru?

Podle mě je začátek samozřejmě dobrý. Slyšel jsem, že to možná byl jeden z nejlepších startů v historii Kopaniny, takže jsem rád, že jsem součástí týmu. Porážka s Radotínem a remíza s Duklou byly trochu nečekané a nepříjemné, ale to je fotbal. Jinak to hodnotím pozitivně. Teď nás čekají důležité zápasy, například s Motorletem a Braníkem, takže tenhle měsíc bude hodně důležitý.

 

Očekával jsi, že se tak rychle prosadíš do základní sestavy? Jsi jednou z nových posil a podobně se rychle chytili i Kuba Kolář a David Kejzlar.

Cítil jsem, že na podzim nějaké šance dostanu, ale nečekal jsem úplně, že budu od začátku pravidelně v základní sestavě. Jsem za to hodně vděčný Danovi, panu manažerovi, panu Cigánkovi a celému vedení týmu.

 

Pocházíš z Kyrgyzstánu. Jak ses vůbec dostal do Česka? Bylo to kvůli fotbalu, nebo i kvůli něčemu jinému?

Pocházím z Kyrgyzstánu, ale přestěhoval jsem se do Turecka. Tam jsem studoval střední školu a zároveň hrál fotbal za Antalyaspor U19. Potom začala pandemie a fotbal se na nějakou dobu zastavil. Když jsem dokončil školu, přemýšlel jsem, kam půjdu studovat vysokou školu a kde budu zároveň pokračovat ve fotbale. V Česku jsem měl bratrance, který už tady nějakou dobu studoval. Doporučil mi Českou republiku. Potom jsem našel agenturu, která nabízela jazykový kurz a zároveň fotbalovou akademii, takže jsem se rozhodl přijet do Prahy.

 

Studuješ tady?

Začal jsem studovat a potom jsem nastoupil na ČZU - Českou zemědělskou univerzitu. Ve fotbale jsem nejprve nějakou dobu působil přes akademii a potom jsem přestoupil do Meteoru Praha do divize. Tak začala moje fotbalová kariéra a život v Česku.

 

Když ses zmínil o Antalyasporu, měl jsi tam už nějakou profesionální nebo poloprofesionální smlouvu?

Profesionální smlouvu jsem ještě neměl, ale měl jsem smlouvu s klubem a dostával jsem nějaké prémie a peníze. Na další sezonu jsem měl podepsat další smlouvu a měl jsem se posunout směrem k áčku, ale potom přišla pandemie a všechno se zastavilo.

 

Když porovnáš fotbal v Kyrgyzstánu, Turecku a Česku, v čem vidíš největší rozdíly?

Podle mě jsou Turecko a Kyrgyzstán stylem hry a fotbalovou mentalitou poměrně podobné. Fotbal je tam rychlý, hodně technický a taktický. V Česku jsem se ze začátku necítil úplně komfortně se stylem hry. Musel jsem si zvyknout. Český fotbal je v některých věcech bezpečnější a týmovější. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se přizpůsobil a trochu změnil svůj styl, abych se mohl prosadit.

 

A co rozdíly mimo fotbal? Jídlo, kultura, náboženství?

V centrální Asii, například v Kyrgyzstánu, máme podle mě opravdu výborné jídlo. Je to asi moje nejoblíbenější kuchyně. I v Praze jsou kyrgyzské a uzbecké restaurace a chodím tam poměrně pravidelně, protože jsem na tu kuchyni zvyklý. Turecká kuchyně je také trochu podobná. Z české kuchyně mi chutnají hlavně dezerty, například ovocné knedlíky nebo štrúdl. Pokud jde o náboženství, v Turecku i Kyrgyzstánu je hodně rozšířený islám. Já jsem se narodil jako muslim. Kyrgyzstán byl také součástí Sovětského svazu, takže ruština je tam velmi rozšířená. Možná i proto pro mě nebyla čeština úplně tak těžká. Trvalo mi asi rok až rok a půl, než jsem začal normálně mluvit a rozumět bez překladače.

 

Jaké je tvoje nejoblíbenější kyrgyzské jídlo?

Asi lagman.

 

A co to přesně je?

Jsou to nudle s masem, zeleninou a takovým vývarem. Je to opravdu dobré a hodně oblíbené jídlo. Lagman patří určitě mezi moje nejoblíbenější.

 

A oblíbené české jídlo?

Asi smažák.

 

Chybí ti něco z Kyrgyzstánu nebo Turecka, co bys rád měl i tady v Česku?

V Kyrgyzstánu mám rodinu a kamarády. Je to můj domov, takže mi to samozřejmě někdy chybí. Domů létám přibližně dvakrát za rok. Naposledy jsem tam byl i v souvislosti s reprezentací Kyrgyzstánu. Když jsem hrál třetí ligu za Ústí nad Orlicí, dostal jsem poprvé pozvánku do národního týmu. Byli jsme v kvalifikaci na mistrovství světa a hráli jsme například proti Uzbekistánu, Kataru a Spojeným arabským emirátům. Bohužel nám k historickému postupu chyběl jen malý kousek. Pro mě to byla velká zkušenost a zároveň jsem měl možnost vidět rodinu a kamarády.

 

A co Turecko?

Do Turecka už bych se asi nechtěl znovu stěhovat, ale na dovolenou se tam určitě rád vracím. V Česku už jsem zvyklý. Jsem tady přibližně pět let, vystudoval jsem, oženil jsem se a mám českou manželku. Myslím, že můj život už bude spojený s Českem i Kyrgyzstánem.

 

Představ si, že na mistrovství světa bude ve skupině Kyrgyzstán, Česko a Turecko. Jak bys chtěl, aby skupina dopadla?

Samozřejmě bych chtěl, aby byl první Kyrgyzstán, protože je to moje země. Druhé bych chtěl Česko a potom Turecko.

 

Kdo je Elkhan Budinov? Jak by ses sám popsal?

Elkhan Budinov je kluk z Kyrgyzstánu. Je mi 25 let, jsem fotbalista, mladý, skromný, veselý a ambiciózní. Řekl bych také, že jsem přátelský a týmový člověk.

 

Jaká je tvoje největší slabina nebo nějaký zlozvyk?

Nevím, co bych přesně řekl. Možná jsem někdy až moc měkký. Občas bych měl být trochu tvrdší. Asi tohle je jedna z věcí, která se mi na sobě tolik nelíbí.

 

Kde se na hřišti cítíš nejlépe?

Na křídle. Když jsem byl malý, hrál jsem vždycky v útoku jako útočník. V Turecku jsem potom hrál i ve středu hřiště. Když jsem začal hrát v Česku, postupně jsem se přesunul na křídlo. Baví mě to a cítím se tam dobře.

 

Kdo je tvůj fotbalový vzor nebo hráč, který tě nejvíc baví?

Když mám říct čistě křídelního hráče, tak asi Arjen Robben. Byl to neskutečný hráč. Samozřejmě jsem sledoval i Messiho, který na začátku kariéry také hodně hrával na křídle. Ale jako typické křídlo bych vybral Robbena.

 

Čím se živíš mimo fotbal? Co děláš za práci?

S kamarádem máme firmu, která se věnuje službám pro kurýry a taxislužby. Máme rozdělené role. Jeden kamarád řeší například finance a další věci a já se starám hlavně o auta. Auta mám rád i ve volném čase. Hledám auta a potom je poskytujeme lidem, kteří je používají pro taxi nebo kurýrní práci.

 

Jak dlouho to děláte?

Začali jsme asi před dvěma lety. Potom jsem na nějakou dobu odjel a místo mě to dělal někdo jiný.

 

Dokážeš jmenovat nějakou známou osobnost z Kyrgyzstánu, kterou bychom mohli znát?

Například Valentina Ševčenková. Je to UFC zápasnice. Byla mistryní světa ve své kategorii. Reprezentuje Kyrgyzstán a je to světově známá sportovkyně.

 

O víkendu vás čeká Braník. Je to nováček přeboru, ale má velmi silný kádr a výsledky má trochu nahoru a dolů. Co od zápasu očekáváš?

Braník znám už dlouho, protože tam hraje několik mých kamarádů. Vím, že to určitě nebude lehký zápas. Bude to hodně soubojové a náročné utkání pro oba týmy, pro nás i pro ně. Ale hrajeme doma a myslím si, že ten zápas musíme vyhrát.

 

V Braníku hrají Milan Škoda a nově také Ondřej Kúdela. Jak moc se těšíš právě na takové soupeře a případný souboj s Kúdelou?

Slyšel jsem, že tam přišel. Samozřejmě se vždycky moc těším, když můžu hrát proti kvalitnímu soupeři nebo kvalitnímu hráči. Když jsme hráli proti Pragovce, hodně jsem se těšil například na Libora Kozáka. Bylo to pro mě zajímavé. Úplně stejně se těším i na tenhle zápas. A protože mám v Braníku kamarády, je to pro mě ještě větší motivace.

 

Jak myslíš, že dopadne tvůj souboj s Ondřejem Kúdelou? V čem můžeš proti tak zkušenému stoperovi uspět?

Vím, že je to velmi zkušený hráč. Hrál evropské poháry i Ligu mistrů, takže zkušeností má hodně. Já ale mám svoje silné stránky a budu se je snažit využít během zápasu. Hodně také spoléhám na spoluhráče. Všichni společně uděláme maximum pro to, abychom ten zápas vyhráli. Každý bod je důležitý.

 

Dříve jsi hrál i malý fotbal za Golden Gate. Už ho nehraješ?

Momentálně ne. Ta soutěž je teď přerušená a myslím, že začne znovu až příští rok, takže Golden Gate teď nehraje.

 

Kde se cítíš lépe, na velkém nebo malém hřišti?

Určitě na velkém. S velkým fotbalem jsem začínal a vždycky jsem ho hrál. Občas jsem dostal nabídky i z malého fotbalu a šel jsem si zahrát. Je to úplně jiný druh fotbalu, ale velký fotbal mě baví víc.

 

Poslední otázka. Máš nějaké guilty pleasure? Něco, co máš rád, ale trochu se za to stydíš?

Možná anime. Dřív jsem na anime koukal hodně. Teď už na to nemám tolik času a nejsem puberťák jako dřív, ale občas se ještě podívám.