V posledním utkání na Kopanině jste byli dlouho aktivnější a vytvořili jste si i dost
šancí, nakonec z toho ale byla porážka 0:2. Jak bys ten zápas z pohledu brankáře
zhodnotil?
Z mého pohledu se nám konečně dařila rozehrávka, na které dlouhodobě pracujeme na
tréninku. Víc začal fungovat systém, který chceme hrát. Ve středu hřiště nám to fungovalo
dobře a i v poslední třetině to bylo lepší než obvykle. Bohužel jsme ale neproměnili šance, a
když nedáš takové příležitosti, těžko můžeš pomýšlet na body. Soupeř si prakticky nic
nevytvořil a dal dva góly z centrů, v podstatě z ničeho. To tým hodně srazí.
 
Je pro brankáře horší inkasovat dvakrát z mála střel, nebo dostat dva góly z dvaceti
šancí?
Určitě horší je dostat dva góly ze dvou střel. I z osobního pocitu je lepší, když víš, že jsi
týmu maximálně pomohl. Když pak inkasuješ góly, se kterými nemůžeš nic dělat, tolik si to
nevyčítáš.
 
Udělal bys u těch inkasovaných branek něco jinak?
U první ne. U druhé, když jsem to viděl na videu, jsem mohl stát asi o metr výš a balón bych
asi sebral. Byl to ale dobrý centr levačkou směrem od brány. Kdybych to video neviděl, asi
bych to teď nehodnotil jinak.
 
Tvoje hra nohama je poměrně odvážná. Bereš to jako nutnost moderního brankáře,
nebo je to tvůj styl?
Upřímně mě to baví. Nechci být gólman, který stojí jen na čáře. Hra nohama mě baví možná
víc než samotné chytání. Do nějakých 14–15 let jsem hrál v poli, takže k tomu mám blízko.
Navíc styl, který teď hrajeme s novým trenérem, mi vyhovuje. V přípravě to bylo složitější,
protože to bylo nové pro všechny, ale postupně se zlepšujeme. Třeba proti Ostrovu nám
rozehrávka vycházela a nevznikaly z ní šance pro soupeře, i když to pořád není bez chyb.
 

Jakou pozici jsi hrával v mládí?
Ale ještě na vesnici, než jsem odešel do Kladna, jsem hrál na hrotu. Pak se to zhruba v
patnácti změnilo a začal jsem chytat jako brankář.
 
Dlouho jsi ze zdravotních důvodů nechytal, naposled jsi odchytal celý zápas áčka 15.
listopadu. Co přesně tě vyřadilo ze hry?
Patnáctého listopadu mě vyřadilo zranění, myslím, že to bylo proti Karlovým Varům.
Předtím jsem se zranil v Ostrově, kde jsem si znovu poranil kotník, se kterým mám
dlouhodobé problémy – bylo to už třetí zranění stejného kotníku.

Jak těžké bylo se vrátit zpátky do branky?
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se dostal zpátky do brány. Navíc přišel nový trenér, který
mě předtím neviděl chytat, takže jsem se musel znovu ukázat. Šanci jsem pak dostal ve
Varech. I když jsem inkasoval čtyři góly, po zápase mi trenér řekl, že mi nic nevyčítá. Já
sám jsem byl se svým výkonem spokojený, s tím, co jsem chtěl na hřišti dělat.

Příprava ale neproběhla ideálně, přišlo další zranění…
Po posledním přípravném zápase jsem utrpěl nepříjemné zranění – praskla mi žíla v ruce a
ruka mi hodně otekla, což mě vyřadilo asi na tři týdny. Do toho jsem se musel intenzivně
připravovat na maturitu, takže jsem vynechal dost tréninků, což to všechno ještě ovlivnilo.
Další šanci jsem tak dostal až teď.
 
Jak ti praskne žíla, co se stalo?
Byl jsem na odběru krve. Nejspíš mi to špatně napíchli a asi po pěti minutách se přístroj
rozpípal a upozornili mě, že je něco špatně. Čtyři dny před prvním zápasem jsem z toho byl
hodně smutný, protože podle rozhovoru s trenérem to vypadalo, že bych měl nastoupit.
Bohužel mě to ale vyřadilo ze hry a ještě jsem čekal, jestli vůbec stihnu první zápas.
Nakonec jsem skončil i v nemocnici, kde mi řekli, že se to zranění zhoršilo natolik, že mám
omezený průtok krve v ruce. Musel jsem mít zhruba dvoutýdenní klid a do tréninku jsem se
mohl vrátit až později.
 
Minulou sezónu jsi chytal druhou dorosteneckou ligu za U19, teď nastupuješ ve čtvrté
a šesté lize. Vnímáš to jako krok zpátky, nebo to bereš jinak?
To, co jsem chytal minulý rok, byla podle mě kvalitní soutěž. Samozřejmě se to ale nedá
srovnávat s divizí, chlapský fotbal je v tomhle úplně něco jiného. Něčím mi víc vyhovoval
dorostenecký fotbal, něčím mi zase víc sedí ten současný. Pořád je to pro mě ale něco
nového a mám z toho určitý respekt. Každopádně mě to baví – a čím dál víc, možná i víc než
ke konci v dorostu.
 

Na co si nejvíc zvykáš?
Řekl bych, že je to rychlejší a důraznější. Je tam větší tlak na výsledky než v dorostu.
 
Proč ses rozhodl změnit klub a jak tu změnu zpětně hodnotíš?
Už jsem nechtěl zůstat na Kladně, měl jsem k tomu svoje důvody. Když tam ještě trénoval
Karel (Koloušek) u mladšího dorostu, dostal jsem tuhle nabídku. Zvážil jsem ji a nakonec
jsem ji přijal. Za to rozhodnutí jsem rád.
 
Jak došlo k tomu přechodu z hroťáka na brankáře? To je přece jen změna přes celé
hřiště.
Upřímně si to úplně nepamatuji. Myslím, že to bylo někdy v zimní lize, když mi bylo asi 15
nebo 16 let. Tehdy jsem ještě hrál v Unhošti a neměli jsme gólmana, tak jsem si to začal
zkoušet na trénincích. Bavilo mě to, přišlo mi to zajímavé, protože to byla úplně jiná pozice.
Pak jsem šel jednou chytat v zimní lize a vyšlo to. Od té doby jsem v bráně zůstal a v
mladších kategoriích jsem už moc nikoho nepustil. V Unhošti jsem se postupně stal
jedničkou. Byla to taková souhra okolností – chtěl jsem si to vyzkoušet, zkoušel jsem to na
tréninku, a když přišla příležitost, dávalo smysl ji využít, protože ani nebyl nikdo jiný, kdo
by šel do brány.
 
Myslíš si, že je lepší pro gólmana být mladší s energií nebo starší se zkušenostmi?
Myslím si, že je nejlepší kombinace být něco mezi. Zároveň si ale myslím, že je dobré začít
už třeba v 18 nebo 19, jako jsem začal já v divizi, a sbírat ty zkušenosti co nejdřív. V tomhle
věku v divizi samozřejmě oproti starším klukům zkušenosti chybí, ale postupem času, když
budu hrát pravidelně a nabírat je, mi to může jen pomoct. Když se ale podívám kolem sebe,
ten rozdíl ve zkušenostech je prostě znatelný. Vidím to i u kluků, kteří tam se mnou hrají –
dorostenci v divizi, kteří nastupují proti starším hráčům, k nim mají přirozený respekt. A je
vidět, že ti starší už to často hrají hlavně zkušenostmi.
 
Našli jsme, že jsi hrál hokejbal. Jak ses k němu dostal a jakou roli to hrálo ve tvém
sportovním vývoji? 
Bylo to vlastně tak trochu náhodou. Můj táta je na Kladně docela známý, hlavně kolem
sportu – dělal třeba pro hokejové Rytíře. Měl taky kamarády v Alpicu na hokejbale, kde
občas vypomáhal, protože dělá zvučení a zajišťuje různé akce. Občas jsem tam chodil s ním
a postupně jsem si to zkusil i sám. V tu dobu jsem vůbec neuměl bruslit – vlastně to neumím
dodnes – takže jsem dělal hlavně tohle. Předtím jsem dělal atletiku, ale ta mě přestala bavit,
takže jsem zkusil tohle. Byla to v podstatě shoda okolností, ale právě tam podle mě začala
moje fascinace gólmany.

 
Byl jsi na Kladně na Rytířích, na Jardovi Jágrovi?
Tuhle sezónu jsem tam nebyl, ale když jsem byl mladší, tak jsem tam chodil kvůli tátovi,
protože se tam s lidmi kolem hokeje znal, takže jsme tam byli skoro na každém zápase.
Kladnu fandím samozřejmě doteď a jsem rád, že to teď jde nahoru – přijde mi, že se hokej
na Kladně zlepšuje.
 
Máš nějaký oblíbený sport krom fotbalu?
Rád sleduji tenis. Jsem hodně sportovně založený, řekl bych, že mi jde většina sportů.
Kromě hokeje, protože neumím bruslit. Mám rád F1 a poslední dva roky mě začaly bavit i
šipky, takže to jsou asi tři sporty, které sleduji pravidelně. Samozřejmě fotbal je pro mě číslo
jedna. 

Komu fandíš?
Ve Formuli 1 Maxu Verstappenovi, v šipkách Gerwynu Priceovi, v tenise teď Carlosi
Alcarazovi a dřív Rogeru Federerovi. Ve fotbale fandím Barceloně a miluju Messiho.
 
Máš nějaký vzor mezi brankáři?
Momentálně už asi ne, ale dřív se mi hodně líbil styl německých gólmanů, jako je Manuel
Neuer nebo dřív Marc-André ter Stegen. Takový ten „házenkářský“ styl se mi líbil. Ale že
bych měl nějaký konkrétní vzor, podle kterého bych se vyloženě řídil nebo chytal, to ne.
 
A měl jsi nějaký vzor, když jsi hrál na hrotu?
Ale vždycky jsem měl rád Messiho a Neymara, takže když jsem koukal na jejich zápasy, tak
mě to hodně bavilo. (pozn. Můžu potvrdit, že vždycky když se vidíme, jsi ostříhaný, vypadáš
hezky, takže ta inspirace Neymarem tam asi fakt je.)
 
Nebo takhle, záleží na tom stylu, na té vizuální stránce?
Zní to možná blbě, ale když vypadáš dobře a cítíš se dobře, tak se to podle mě promítne i na
hřišti. Máš pak čistší hlavu, větší sebevědomí a hraješ líp. Mám rád oblečení, baví mě si
kupovat nové věci a celkově se o sebe starat, takže tohle je pro mě přirozená součást.
 
Co studuješ a jaké máš plány?

Čeká mě maturita a podal jsem si přihlášky na vysokou školu. Nejsem úplně studijní typ, ale
chci to zkusit.
 
Kdybys nehrál fotbal, co bys dělal? 
Mám rád spíš individuální sporty, kde jsem jen sám za sebe. Nemám moc rád, když mi to
někdo pokazí, a stejně tak mě nebaví, když to pak já pokazím někomu dalšímu.
 
A tvoje vysněná práce?
Nad tím jsem zatím úplně nepřemýšlel. Spíš bych chtěl být nezávislý, ne úplně klasicky
zaměstnaný, ale nějaká vyšší pozice ve fotbalovém klubu by mě bavila. Konkrétně třeba
sportovní ředitel nebo něco podobného. Nebo i agent – i když to už není přímo v klubu, ale
taky je to blízko sportu. Cokoliv, co se týká sportu obecně. Nemusí to být nutně jen fotbal,
ale ten je mi samozřejmě nejbližší.
 
Kdo je tvůj největší parťák v kabině?
Tak já do třídy chodím se Šimonem Bírem, takže tím to je dané.
 
A jaký máte vztah tak jako s Péťou Lorencem? To jsou dva brankáři, dva kohouti, co
chtějí chytat, tak jaký máte vztah spolu?
Já bych řekl, že vztahy máme naprosto v pohodě. Ale je to těžká otázka, tohle si budu muset
víc promyslet. Obecně si myslím, že v kabině máme mezi sebou dobré vztahy. Neřekl bych,
že by se do toho nějak promítal souboj o pozici jedničky.
 
Teď nás čeká Újezd. Chtěl bys zase chytat?
No, jasně, že bych chtěl chytat zase. Chtěl bych chytat už do konce sezóny.
 
Na závěr – máš nějaké „guilty pleasure“?
Asi jo – mám rád hranolky z McDonaldu namáčené do karamelového McFlurry.