Přední Kopanina - Čtyři roky. Tak dlouho lákal trenér Daniel Vott na Přední Kopaninu obránce Petra Hovorku. Zkušený hráč, který měl našlápnuto do velkého fotbalu v dresu Sparty, ale v rozhodující chvíli jej zabrzdila zranění, v zimě na nabídku konečně kývl. A teď si v týmu od letiště užívá fotbalu. „Na Kopaninu nemůžu říct jediné špatné slovo. Parta je skvělá, prostředí úžasné, všechno si užívám,“ směje se opora týmu z Pražská teplárenská přeboru.

Před Kopaninou dostaly původně přednost Zbraslav a třetiligová Hostouň. Jak to, že jste na volání kouče nějakou dobu neslyšel?
Vím, že když jsem se rozhodl restartovat kariéru, tak Kopanina byla v přeboru. I trenér mi říkal, že v klubu budu vidět. Ale moje rodina dělala léta pro fotbal na Zbraslavi, angažoval se tam praděda, děda. Tak jsem jim dal tehdy přednost. Pak přišla šance ve třetí lize v Hostouni, v zimě jsem to ještě zkoušel nastartovat na testech ve Viktorce Žižkov, ale ze zdravotních důvodů to nedopadlo.

A v hlavě vám blesklo, že by třeba mohla konečně klapnout Přední Kopanina?
Přesně tak. Stačila jedna schůzka a s trenérem jsme se dohodli. Věděl jsem, že o mě hodně stál a stojí, to je moc důležité, když cítíte zájem a máte důvěru kouče. Myslím, že i on sám měl radost po těch letech, co mě chtěl.

Takže nabídky od něj chodily opakovaně?
Má syna v Příbrami, takže se dá říct, že když jsem byl ve třetí lize v Hostouni, tak mě měl pod dohledem. On sledoval zápasy příbramského béčka, sledoval tu soutěž, a jakmile jsem třeba pár zápasů nehrál, hned mě zkusil, jestli bych už nechtěl jít na Kopaninu.

Tak teď to přišlo, jak se v klubu cítíte?
Moc si fotbalu zase užívám. Chvíle, kdy si musíte připustit, že už to v profesionálním fotbale nepůjde, jsou hodně těžké. Ale teď už je to za mnou. Tlak je pryč, člověk chce samozřejmě pořád vyhrávat, ale pro mě je hlavní, že se těším na zápasy i tréninky.

Našlápnuto jste měl do velkého fotbalu. Válel jste léta ve Spartě, proč to tam nevyšlo až do áčka?

Na Spartu nedám dopustit, to byly krásné časy. Ničeho nelituji, byl jsem tam od sedmi let do jednadvaceti, dotáhl jsem to až do juniorky. Na Letné tehdy byla obrovská konkurence, když jsme chodili na tréninky s áčkem, byli tam hráči jako Matějovský, Lafata, Kováč. Pro mě jsou to legendy, na které jsem koukal v televizi a najednou jsem byl s nimi na tréninku.

Tehdy byla doba, kdy mladíci tolik šancí nedostávali, co?
Samozřejmě jsme po tom toužili, ale dát v tak nabitém kádru šanci mladým, to asi nešlo. Tedy pokud byste nebyl třeba druhý Rosický. Na všech postech byla obrovská konkurence, v novinách se nikdy nepsalo, že by měla Sparta na nějakém místě problém. Měla na jednotlivé pozice nejméně dva kvalitní hráče. A ti trenéři. Vzpomínám na pana Lavičku, na něj nedám dopustit, to je zlatý člověk. Skvělé to bylo i pod panem Ščasným.

Neříkáte, že jste měl smůlu. Teď by asi byla možnost větší...

Když se sejdeme s kluky, s nimiž jsem byl v ročníku a vyhráli jsme juniorskou ligu, tak na to přijde řeč. Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Ale pořád jsem velký sparťan, na tom se nic nemění. Bylo pár okamžiků, kdy se mi rýsovala šance, že už bych ten poslední krok do velkého fotbalu mohl udělat, ale nikdy to nevyšlo. Třeba na přípravě v Ružomberoku, v zápase s Debrecínem přišel šlapák na kotník a já musel na operaci. Nebo jsem třeba byl v nominaci na pohárový zápas Sparty v Jablonci. Jenže deset minut před koncem zápasu s juniorkou Libercem jsem se opět zranil a šance byla pryč.

To asi bolí dodnes, že?
Přesně tak. Kdybych dostal šanci a nějakou vlastní chybou ji nevyužil, s tím by se člověk srovnal snáze. Ale tady prostě chyběl poslední krůček a já ho nemohl udělat. Ostatně kotník mě trápí pořád a v zimě, až bude pauza delší, mě čeká operace.

Mimochodem, hned jak jste přišel na Přední Kopaninu, tak jste začal pomáhat jako manažer. Hned jste sehnal klubu posilu do branky. To vzniklo jak?
Když jsem mluvil s trenérem, že by se klubu hodil gólman, hned mě napadlo zeptat se Luboše Zavadila. Zavolal jsem mu a všechno se rychle dohodlo. Myslím, že ho kabina vzala skvěle, všechno funguje.

Trochu odbočím. Lákala by vás do budoucna ve fotbale právě tahle role?

Chtěl bych jednou pomáhat mladým hráčům. Ve fotbalu jsou někdy věci nahoru - dolů, dobře vím, co jsem si zažil. Kdyby mi přišla nabídka z manažerského prostředí, nebál bych se toho. Sám dobře vím, jak důležitá je psychická stránka pro hráče. Hlava dělá všechno.

Kdo vám pomáhal v těžkých chvílích?
Ukázalo se, jak důležité je mít po boku rodinu, kamarády. Moc si vážím přítelkyně, její podpory. Rodiče i děda za mnou stojí, když jsem byl ve třetí lize, tak jezdili i ty největší dálky. Pro hráče je tahle podpora fakt nejdůležitější.

Jak moc jste znal Přední Kopaninu, když jste na angažmá kývl?

Dlouho, Zbraslav taky hrála dřív přebor, jezdil jsem se i na Kopaninu koukat. Ale teď jsem tu jako hráč a jsem fakt nadšenej. Kabina skvělá, prostředí fantastický. Nemůžu říct špatné slovo.

Jen výsledky mohly být v úvodních mistrácích lepší...

Byly to těžké zápasy. S béčkem Viktorky to byl ukázkový remízový zápas, nakonec měl soupeř víc štěstí. Motorlet B musím pochválit, hrál moc dobře. Ale pak už jsme věděli, že musíme zabrat. Věřil jsem, že zase poznáme chuť vítězství a dáme si po zápase kopaninskou hymnu. S Třeboradicemi jsme dali gól snad z každé šance, po dvaceti minutách bylo hotovo.

Navázali jste výhrou nad Újezdem nad Lesy. Bylo těžké splnit nepsanou povinnost zdolat posledního a dosáhnout na tři body...

Tyhle zápasy, které mají být povinnost, nebývají vůbec jednoduché. Poznal jsem to i ve Spartě, kde se nám třeba hrávalo lépe proti silnějším. A tady proti Újezdu jsme nedali penaltu a domácí šli do vedení. Trochu jsem si v tu chvíli říkal, že dochází na moje slova. Naštěstí pro nás za stavu 1:1 gólem neskončila krásná střela Újezdu. Prohrávat 1:2 by nebylo nic moc. Místo toho přišla paráda Dana Urbana. Vedli jsme a výhru už jsme si nenechali vzít.

Než jste zápas rozhodli, příjemné to asi nebylo, že?

Z pozice obránce jsem po očku stihl sledovat, jak při těch šancích reagují naši trenéři. A občas jsem se musel i usmát, jak byli vyřízení, Myslím, že nějaké šance by asi dali i oni.

Mluvíte o zahozených příležitostech, štve vás, že jste se ještě netrefil v mistrovském utkání?

Po utkání s Újezdem mi trenér Vott říkal, že už se těší, až dám taky gól. Tak jsem mu odpověděl, že až to přijde, bude to určitě důležitá trefa. Takhle to prostě mám. Jsem sváteční střelec, ale když už jsem se třeba v Hostouni trefil, byl to důležitý gól. Pochopitelně bych se už chtěl trefit, i když jsem celý život spíš nahrával. Tady jsem taky přihrával Pavlu Šultesovi i Danu Urbanovi. Pokud se bude vyhrávat, klidně ať zůstane jen u těch přihrávek. (směje se)

Když už nepřišla ligová šance, tak si aspoň v dresu Kopaniny zahrajete s hráči z ligy. Co na zkušené hráče v týmu říkáte?
Jsou to zlatí kluci. S Krejdou spolu jezdíme i na tréninky. Ale není to jen o nich, celkově je na Kopanině skvělá parta. A když jsme třeba u těch střelců, tak kdybych měl levačku jako Dan Urban, měl bych určitě lehčí pozici i ve Spartě. Zakončení a řešení situací, jako má on, to se nevidí ani v lize. Klobouk dolů.

Našlo se vůbec něco, co by vás na Přední Kopanině pořádně překvapilo? Gólmanů se ptám na letadla, ale ty na vás tahat nebudu...

Hostouň je taky blízko letiště, takže to tam létalo. (směje se). Tady jsou letadla blíž, je to zajímavý. Ale pokud vás zajímá nějaká pikantnost z klubu, tak na nic ještě nedošlo, nic takového nebylo.

Gólman Zavadil říkal, že by mu mohl přijít na Kopaninu fandit kamarád Pulkrab. Kdo ze současné sparťanské kabiny přijde držet palce vám?

Kamarádím se s Michalem Sáčkem, i s Pulkym. Ti by mohli dorazit na zápas spolu, když my s Lubošem chodíme fandit na Letnou.

Sparta se v posledních týdnech zase přiblížila špičce tabulky, inspiruje se v tomhle směru Přední Kopanina v přeboru?

Klukům ve Spartě bych přál, aby se dostali ještě výš. A co se týče Kopaniny, tak věřím, že bychom se mohli poprat o první čtyřku. Teď nás čekají Admira B a Kolovraty, když dvakrát vyhrajeme, třeba by to mohlo vyjít i s třetí příčkou.