Přední Kopanina – I kdyby už nikdy nehrál výš než v divizi, jednou věcí se Günter Bittengel mladší může chlubit až do konce kariéry: dal gól ligovému soupeři. Jeho snížení na 1:2 dalo fotbalistům Přední Kopaniny naději na postup z 2. kola Ondrášovka Cupu proti Ústí nad Labem, ovšem zázračný obrat se nekonal. Místo toho Kopanina ještě třikrát inkasovala. Slavii tak vyzve v dalším kole právě Ústí. „Ale ostudu jsme neudělali. Výsledek sice vypadá jako debakl, ale tak vysoko jsme si prohrát nezasloužili, bylo to pro nás kruté,“ hodnotil 21letý Bittengel.

S Ústím jste sehráli relativně vyrovnaný zápas. Aspoň to vás musí povzbudit, ne?
První půli jsme zahráli slušně, bylo to jen 1:0. Ale škoda toho gólu. Padnul po standardce a byl docela zbytečný. I když musím přiznat, že v určitých situacích jsme měli štěstí. Před druhým poločasem jsme si v kabině řekli, že se musíme ještě zlepšit, že se s nimi dá hrát. Bohužel jsme po hodině hry dostali druhý gól, ale pořád jsme to nezabalili. Podařilo se nám snížit, hráli jsme slušně, napadali jsme je a chvíli to bylo otevřené. Jenže třetí gól nás zlomil a poslal do kolen, s tím už se pak nedalo nic dělat. Klidně to ale mohlo skončit 3:1, nebo 2:2. Pět gólů v naší síti je moc.

Ve vaší záloze nastoupil po dlouhé době i Martin Hašek a prý vás před zápasem dost hecoval. Věřili jste, že byste přes Ústí mohli přejít?
V koutku duše jsme doufali, i když jsme věděli, že je to strašně těžké, protože mezi divizí a první ligou je dost velký skok, ač Ústí pár opor šetřilo. Museli bychom mít velké štěstí a Ústí bídný den, abychom postoupili. To by byl malý zázrak. Ale za stavu 2:1 jsme pořád doufali, zlomil nás až ten třetí zásah patnáct minut před koncem.

V dalším kole čekala Slavia. Na to jste nemysleli?
Ne, to vůbec, ani trochu. Žili jsme tím zápasem s Ústím. I to pro nás bylo za odměnu.

V divizi jste neodstartovali dobře, ale dá se říct, že i v této složité situaci jste si pohár s Ústím užili?
Start divize opravdu nebyl dobrý, takže ten pohár nepřišel v úplně pravou dobu. Ale tím, že jsme v Litvínově získali první bod, byla nálada a chuť o něco větší. Všichni jsme se na ligového soupeře těšili, bylo to zase něco jiného než v divizi. Já si to třeba užil náramně, byla to velká zkušenost. Každý měl motivaci se ukázat a vytáhnout. S ligovým soupeřem se nehraje každý den.

Ty už jsi někdy dřív proti ligovému soupeři hrál?
Když jsem byl v Dukle, tak se proti ligistům v přípravě hrálo. Ale to bylo ve fázi, kdy všichni zkoušeli, takže to nebyl úplně ostrý zápas. Bylo to takové míchané.

Ale věděl jsi, do čeho jdeš.
To jo. Ligový tým, to je něco jiného: hráči jsou tvrdší, rychlejší, důraznější. Tohle v divizi nezažijete.

Ty sis proti Ústí užil svou chvíli slávy, když jsi snížil na 1:2. Už jsi skóroval v Jirnech i přípravě proti Hájům. Přitom jsi v předchozím rozhovoru říkal, že jsi sváteční střelec. Kde se to v tobě bere?
Je to spojené s tím, že mě trenér občas postaví na pravý kraj zálohy. Dvakrát jsem tam hrál a dvakrát dal gól. Když hraju jako obránce, tak se nedostanu do zakončení. Ze zálohy je to snazší.

Tahle tvoje statistika je tedy pro trenéra nápovědou, kam by tě měl dál stavět, ne?
Když mě nechá v záloze, nebudu se zlobit. Mám chuť hrát dopředu, baví mě to. V záloze se musí sice taky bránit, navíc ale máte motivaci dát gól.

Proti Ústí ses trefil hlavou. To u tebe není úplně obvyklé. Přeci jen nepatříš k nejvyšším hráčům.
(Směje se) To je pravda, já nejsem typický hlavičkář. V dorostu jsem nějaký gól hlavou dal, ale v chlapech to byla moje premiéra. Já nechodím na rohy, do útočení se moc neženu, když nastoupím na bekovi, jen absolvuji několik obranných hlavičkových soubojů. Ale teď jsem to měl ulehčené tím, že mě nikdo nebránil, ani jsem nemusel skákat a hlavičkoval jsem ze země.

Slavil jsi tenhle gól? Ne každý překoná ligovou obranu.
Zaradoval jsem se, ale jen málo. Došlo mi, že není moc času a ještě jsme měli šanci výsledek otočit. Čapli jsme se Salimem Sdirim míč a běželi na půlku. Na oslavy nebyl čas.

Žádný velký důvod k oslavám není ani když se podíváme na tabulku a počet vstřelených gólů Kopaniny. Zatím jste se ve čtyřech kolech prosadili pouze dvakrát. Čím si to vysvětluješ?
No, to je strašné. Máme i vyložené šance, ale v zakončení se zatím hodně trápíme. V přípravě nám to přitom střelecky šlo, tam to byla paráda, útočníci se prosazovali. Nevím, jestli je pro ně divize tvrdší a o to těžší, každopádně je to teď celkově jiné než v přípravě. Kluci z útoku čekají na gól, ale já věřím, že to brzy prolomí. Musí to přijít.

S tím je spojený mizerný začátek soutěže, viď?
Začalo to v Jirnech, kde jsme věděli, jak to asi bude vypadat. Zranil se Honza Charvát, Pepa Vladyka, celé se to nabouralo, ani Pavel Mareš nebyl. Měli jsme mladý a nezkušený tým a trochu se to s námi vezlo. Teď se vrátil Pavel Mareš a zvednul celou defenzivu, organizaci hry, jde to nahoru. I disciplína a to je důležité.

Pomohl vám proslov kapitána Honzy Charváta po domácím debaklu s Roudnicí?
Roudnice se celkově nevyvedla. Křtily se tam dresy, po dvou porážkách jsme chtěli doma zabrat a byl z toho debakl. Já se po zápase chvíli zdržel venku, takže jsem ten proslov neslyšel, přišel jsem až po té bouři. Ale co mi říkali kluci, tak je Charvi sjel, že takhle se za Kopaninu nehraje, že musíme bojovat a urvat to, i když se nedaří. Má samozřejmě pravdu. Vzali jsme si to k srdci a v Litvínově zahráli dobře. Snad nám ten bod a dobrý výkon pomůže k tomu, abychom se odpíchli.

Chodí se na zápasy Kopaniny stále dívat tvůj otec? Co tomu říká?
Když má čas, přijde. Byl tady na Ústí a náš výkon se mu líbil. On dobře ví, jaký je rozdíl mezi ligou a divizí, říkal ale, že jsme hráli slušně a odevzdali maximum.

Jaká je vůbec současná nálada v kabině?
Už máme na kontě aspoň bod, to nám psychicky pomohlo. Teď se ale samozřejmě stoprocentně soustředíme na Vilémov, chceme to urvat, věřím, že to vyjde. Nálada je dobrá. Musíme k tomu přistoupit zodpovědně, máknout a doma potvrdit ten bod z Litvínova. Když se nám podaří zvítězit, zase to bude veselejší. Posunuli bychom se z předposledního místa, ta ztráta na týmy před námi není ještě tak velká.

Pamatuješ si jarní zápas ve Vilémově?
Jasně, přijeli jsme tam, byla zima, padaly kroupy, o půli jsme vedli. Já jsem dal dokonce gól. Ve druhé půli nás ale Vilémov zatlačil, byl nepříjemný, když jsme odjížděli, byli jsme rádi za bod. Oni nakopávali míče na dobré hlavičkáře a tím byli dost nebezpeční.

Teď odbočím od fotbalu: ještě před začátkem rozhovoru jsi mi říkal, že ses právě vrátil z práce. Co děláš? Na jaře jsi byl student.
To jsem pořád, dělám jen brigádu na stavbě. Je to jedna firma u nás v Libčicích.

Co přesně děláš?
Co je potřeba. Betonuju, nosím cihly, brousím, pomáhám se vším, co je potřeba.

Takže jsi manuálně zručný?
To se naučíš rychle. Nevadí mi to.

Taková brigáda na stavbě ale musí být dost fyzicky náročná, ne?
Je to o zvyku, už jsem tam přes měsíc, tak to jde. Na začátku jsem byl unavený, to je pravda. Před tréninkem jsem si musel vždycky dát šlofíčka. Dá se říct, že je to pro mě každý den další tréninková fáze. Tahat před tréninkem kolečko, to není příjemné. Ale už mě tam čeká poslední týden a budu končit, abych měl víc sil na školu i fotbal. Obecně mi taková práce ale nevadí, aspoň mi to v práci uteče. Chodím od sedmi do tří. Lepší, než sedět někde v kanceláři.

Nevadí ti ani vstávání?
Ne, je to zase o zvyku. Celou střední školu jsem vstával v šest hodin. Na vysoké škole jsem teda trochu zlenivěl, přiznávám, ale rychle jsem se přehodil. Navíc to mám pět minut od baráku, zas tak brzo vstávat nemusím.

Spoluhráči ví, že jsi teď na stavbě? Pár kluků staví nebo rekonstruuje, ne?
No jo, Robert Nedvěd si ze mě dělá srandu, že potřebuje dobrého obkladače. To má ale smůlu, já obklady neumím, koupelny nedělám (směje se). I náš asistent se mě pořád ptá, kolik cihel jsem odnosil a kolik jsem odvozil koleček.