Na podzim jsi nastupoval hlavně za B-tým, zatímco na jaře už jsi spíš součástí áčka. Co se podle tebe nejvíc změnilo?

Změnilo se hlavně moje časové vytížení – spíš nevytížení. Na podzim se mi dost křížily víkendové zápasy s prací, zatímco teď to vychází lépe, aniž bych to nějak extra řešil. Zároveň jsem dobře potrénoval v zimní přípravě, takže si myslím, že jsem se dobře připravil. Jsem samozřejmě rád, že jsem začal dostávat šanci v áčku. Na druhou stranu mě to vždycky bavilo i v béčku, takže mezi tím nedělám rozdíl.

 

Ale je to rozdíl?

Úrovní je to rozdíl. Je jiná zápasová atmosféra – v áčku je víc diváků, otevřený stánek, tombola a celkově větší „náboj“. Je to vyšší soutěž. Ale většina kluků tady mezi tím rozdíl nedělá, nejsou uražení a myslím, že je to tak správně nastavené.

 

V posledním domácím zápase proti Březové (30.5.) jsi hned ve 2. minutě otevřel skóre. Pak ale přišel tvrdý reality check…

Byl to skvělý vstup do zápasu, ale ten průběh byl pak strašně zvláštní. Myslím, že na nás dolehly předchozí výsledky a chybělo nám sebevědomí. I když jsme se dostali do vedení, hned jsme ho zase ztratili. A pak se to opakovalo. Kdybychom měli větší jistotu, možná bychom na to dokázali líp reagovat, ale v téhle situaci je to složité. Když tě to jednou zvedne a vzápětí dvakrát srazí dolů, hraje se pak hrozně těžko. Aktuálně nejsme v situaci, kdy bychom byli giganti, co se sebevědomí týká. Bohužel to pak bylo těžké, i když jsem ještě do poločasu zvládli srovnat na 2:2. 

 

Nevím, jestli je to už patnáct zápasů bez výhry, nebo kolik přesně to bude dohromady po víkendu. Každopádně je to taky asi pořádný reality check, že?

Teď máme třináct, takže s víkendem to bude asi těch čtrnáct nebo patnáct… Ale jak říkáš, je to obrovský reality check a pro některé z nás tvrdý dopad na zem. Nemáme se za co schovávat. Prostě je to těžké. Bezprostředně po zápase se to vždycky hodnotí složitě, člověk si od toho musí nejdřív udržet trochu odstup. Je potřeba si rozebrat, co kdo udělal špatně, a začít hlavně u sebe, aby se člověk mohl posunout a zlepšit.

 

Těší se tým už na to, až tahle sezóna konečně skončí?

Nebudu ti lhát – samozřejmě, že jo. Tohle je pro mě osobně jedna z nejtěžších sezón v kariéře. Já jsem měl zatím štěstí a spíš jsem vyhrával. Mám tři tituly – dva v přeboru, jeden v divizi – a sestup jsem zažil bohužel jen jednou, tehdy s Mostem. Tyhle spodní patra tabulky a sestupové starosti jsou hrozně nepříjemné. Zvlášť když má člověk v hlavě takovouto bilanci. To už si pak jen přeješ, aby ta aktuální tabulka zmizela, aby se mohlo začít od nuly a zkusili jsme to nakopnout k lepším výsledkům. Ale víme, že to nepůjde mávnutím kouzelného proutku.

 

Jaké máš osobní cíle do přeboru. Top 5, Top 3? Co si myslíš?

V aktuální situaci je hrozně těžké to nějak hodnotit. Samozřejmě, že cíl je vždycky hrát co nejvýš, to je jasné. Na druhou stranu, i během té doby, co jsme byli v divizi, šel přebor kvalitativně nahoru. Tlačí se tam z A-třídy dobrý týmy. Tím pádem si teď nedokážu stanovit nějaký konkrétní cíl. Bylo by ale fajn, kdybychom se prezentovali o dost lepším fotbalem než teď a hlavně abychom sbírali body. To je pro mě klíčové – aby ten fotbal zase bavil nás i fanoušky.

 

Co je pro útočníka těžší – dostat se do šance, nebo ji proměnit?

Klasické fotbalové pravidlo říká, že když se útočník do šancí aspoň dostává, byť je nedává, je to pořád lepší, než když se do nich nedostane vůbec. V mých očích je rozhodně složitější se do těch šancí vůbec dostat. Pak samozřejmě musíš mít kvalitu na to, abys je proměnil, ale už samotný fakt, že se do nich dostáváš, něco svědčí o tvé kvalitě. Já jsem zrovna nedávno klukům s nadsázkou říkal, že jsem měl za tuhle půlsezónu dohromady snad jen pět střel a dal z toho dva góly – takže mám vlastně docela dobrou úspěšnost. Ale vážně, jako tým si obecně nevytváříme tolik šancí, kolik bychom měli. I já osobně jsem v tomhle směru schopný posypat si hlavu popelem a přiznat, že z mé strany těch gólových příležitostí mělo být mnohem víc.

 

Navážu na tvou odpověď. Jak se pracuje s tím vědomím, že když si těch šancí vytváříte takhle málo, může pak celý zápas rozhodnout jediná neproměněná příležitost? Ať už tvoje, nebo kohokoliv jiného – zkrátka že někdo v klíčový moment selže a je po zápase.

Přesně to je ten problém. V angličtině se často používá fráze „fine margins“, tedy že rozhodují naprosté detaily. Je to oblíbené klišé trenérů v Premier League na tiskových konferencích, ale je to pravda. Je to o detailech a člověk se musí na zápas připravit tak, aby v nich byl úspěšnější než soupeř. Ať už je to proměněná šance, to, jestli v souboji dostoupíš hráče včas, nebo jestli doběhneš míč směřující do brány a vykopneš ho z brankové čáry. Celé je to o detailech. My jim teď nejdeme naproti a s tím spojené fotbalové štěstíčko nám logicky také chybí. Ale na to se rozhodně nechci vymlouvat, protože v našem případě to není jen o smůle. Štěstí se musí zasloužit.

 

Změní se hodně kabina?

To nevím, jestli je otázka na mě. Pevně věřím, že se nezmění klima v kabině, protože to je podle mě to nejdůležitější, co musíme zachovat. Hodně kluků teď netrénuje, někdo je zraněný, někdo má jiné důvody. Nevidím nikomu do hlavy. Byl bych ale rád, kdybychom v přeboru navázali na to, co tu fungovalo dřív. Klíčové je pro mě zachovat rodinnou atmosféru, kvůli které jsme sem vždycky rádi chodili a proč tady ten fotbal hrajeme.

 

Dlouhodobě kombinuješ hraní fotbalu a komentování. Jak se tyhle role navzájem ovlivňují?

To byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem přišel na Kopaninu. V Hostouni byla třetí liga, tým byl ambiciózní a bylo složitější skloubit fotbal s prací. Bylo více tréninků, byl jsem kapitán a celkem se mi dařilo. Cítil jsem ale, že práce komentátora má budoucnost a že se v ní můžu posouvat. Fotbal ale miluju natolik, že jsem s ním nedokázal skončit. Kopanina byla ideální volba. Paradoxně tomu pořád věnuju hodně času, takže volného času moc nezbývá. Když jsme postupovali do divize, přemýšlel jsem, že skončím, protože už to šlo na úkor osobního života. Nakonec jsem to nedokázal. Jsem rád, že to pochopila přítelkyně i celá rodina, protože bez jejich podpory by to nešlo.

 

Když jsi odcházel z Hostouně na Kopaninu, byl to moment, kdy sis definitivně uvědomil, že profesionální fotbal nebude tvoje cesta?

To jsem tušil už dřív. Byl jsem v tomhle docela soudný. Ve Spartě jsem byl poměrně dlouho a připsal jsem si i start za áčko, byť jen v přípravném utkání. Viděl jsem ale, že kluci kolem mě měli větší talent a někteří byli i lépe nastavení v hlavě. To dělá obrovský rozdíl. Nedokážu zpětně říct, z jakého důvodu, ale nebyl jsem tehdy asi nastavený tak dobře. Byl jsem na přípravě v druhé lize v Táborsku a myslím si, že kdybych se tam opravdu zakousl, možná bych si nějaký druholigový start připsal. Ale člověk si musí položit otázku, jestli chce každý rok bojovat o místo za relativně malé peníze, nebo se soustředit na kariéru mimo fotbal, kde si ty peníze můžeš vydělat několikanásobně větší. Takže jsem si to dal jedna a jedna dohromady, a vyšlo mi z toho tohle. 

 

Spousta hráčů říká, že na vyšší úroveň měli, jen tomu nedali všechno. Ty to vidíš jinak?

Já bych neřekl, že jsem na to neměl. Spíš by se muselo sejít strašně moc věcí. V dorostu jsem měl velmi dobrou formu, ale během roku jsem si dvakrát zlomil zánártní kůstku a už jsem se podle mě nikdy nevrátil do té formy, ve které jsem byl. Aby člověk uspěl na profesionální úrovni, musí se sejít strašně moc okolností. Mně se to prostě nesešlo. Myslím si, že jsem měl píli a disciplínu, ale talentu bylo zkrátka o něco méně než u těch nejlepších.

 

Ke komu by ses přirovnal na hřišti?

Když jsem byl mladší, líbil se mi Thierry Henry. Moje oblíbené zakončení byla utažená placírka na zadní tyč. K němu bych si ale nedovolil přirovnávat. Já se asi nechci k nikomu přirovnávat. (Ne?) Každý je nějakým způsobem originál. (přemýšlí) Tak třeba Raúl Jiménez z Fulhamu. Je to útočník, který si umí seběhnout pro míč, ale zároveň je nebezpečný ve vápně. Já jsem celý život hrál klasickou devítku, i když teď občas nastupuju pod hrotem.

 

Pomáhá ti práce komentátora při fotbale?

Spíš naopak. Fotbal mi pomáhá při komentování. Díky zkušenostem z hřiště dokážu některé situace lépe přečíst. Vidíš, jak si hráč připravil míč na střelu, poznáš, proč zakončení nevyšlo, protože jsi ty situace sám zažil. V tom je to určitě výhoda.

 

Když se ohlédneš za cestou přes Střešovice, Spartu, Motorlet, Hostouň a Kopaninu, kde tě to nejvíc formovalo?

Svým způsobem všude. Fotbalově asi ve Spartě. To prostředí je extrémně náročné a konkurenční. Zároveň jsme ale měli skvělou partu. Často se říká, že v takových klubech jde jen o výkon, ale tehdy to nebyla pravda. Dodnes jsem s některými kluky v kontaktu. Formoval mě ale každý klub. Ale formoval mě i Motorlet, kde jsme měli také skvělou partu, a Střešovice – mé fotbalové začátky. Každé angažmá ti dá něco jiného a já jsem se vždy snažil v klubech zůstat déle a vybírat si je tak, abych v nich viděl i něco víc, než si jen vydělat. Peníze pro mě nikdy nebyly prioritou

 

Hrál jsi s někým, kdo to dotáhl do profesionálního fotbalu?

Třeba s Patrikem Schickem. Hráli jsme spolu jeden zápas v juniorské lize. Z mého ročníku pak třeba Aleš Čermák, Ondřej Karafiát nebo Lukáš Juliš. Nakonec se ukázalo, že i když nás nepovažovali za nějak mimořádně silný ročník, několik kluků to do ligy dotáhlo.

 

Co tě dnes drží u fotbalu nejvíc?

Jednoznačně kabina. V chlapském fotbale to pro mě bylo vždycky to nejdůležitější. Když jsem se vracel z Mostu do Prahy, vybíral jsem si angažmá hlavně podle lidí. V Motorletu jsem hrál s lidmi, se kterými jsem tam vyrůstal. Do Hostouně jsem potom zamířil díky určitým konexím a také proto, že jsem tam znal několik lidí. Tady na Kopanině jsem znal Petra Hovorku, Luboše Kučeru nebo Tomáše Mejdra a věděl jsem, že sem zapadnu.

 

Největší parťák z kabiny?

Je to těžké, ale řeknu Luboš Kučera; přece jen se známe dlouho a pracovali jsme spolu.

 

Máš v komentování nějaký vysněný cíl? Nebo pro koho?

Ideálně bych chtěl stále působit na stanici CANAL+ Sport, dokud budeme mít vysílací práva na Premier League. Věřím, že to bude trvat velmi dlouho, i když je trh samozřejmě velmi konkurenční.  Jednou bych si chtěl zakomentovat zápas přímo ze stadionu. Myslím si, že ta možnost teoreticky existuje. Kolegové Míra Bosák a Lukáš Matuš už komentovali zápas mezi Manchesterem City a Arsenalem přímo na Etihad Stadium. Předtím tam byl také kolega Marek Skáčik, takže kdo ví? Já bych si to rád vyzkoušel a je mi vlastně jedno, o jaký stadion by se jednalo.

 

Jaký zápas by byl vysněný?

Třeba nějaké velké derby, například Manchester United proti Liverpoolu. Nebo naopak zápas Sunderlandu, Newcastle. To by se mi líbilo. Na jakémkoliv z těch stadiónů na severu Londýna, protože oba dva jsou krásný.

 

Komu v Anglii fandíš?

To je právě výhoda. Nikomu. V Česku mi Spartu nikdo neodpáře, ale v Anglii nemám jeden klub. Na finále Ligy mistrů a jsem měl na sobě dres Arsenalu, protože v Evropě fandím anglickým týmům. Mou sbírku dresů mám ale bohatou, takže mě tu lidé mohou často vidět i v dresech Liverpoolu nebo Manchesteru United. Většinou jsou mi sympatičtější menší týmy, jako je například Brentford, Sunderland, když postoupil, nebo třeba Fulham. Spíše si hledám cestu k těm menším týmům, než abych někomu vyloženě fandil, ale vždycky říkám, že jsou mi všechny týmy úplně stejně blízké a fandím všem.

 

Máš nějakého kolegu, který v Premier League někomu vyloženě fandí, a když pak tyto týmy komentuje, nedokáže se udržet na uzdě?

To nemohu prozradit. Historicky ti kluci třeba někomu fandili, protože Premier League sledujeme dlouho, ale bohužel to na ně nemohu prozradit, protože to by nebylo kolegiální.

 

Kdo je pro vás největší konkurencí na televizním trhu?

Asi Nova Sport. Je to silný hráč na poli sportovních práv. My se snažíme konkurovat kvalitou vysílání a věřím, že se nám do budoucna podaří získat další zajímavá práva. Je to o preferenci. Já jsem stále přesvědčený, že Premier League je skutečně exkluzivní soutěží se vším, co nabízí. Myslím si, že je to nejlepší liga světa z pohledu příběhů. (Myslíš? Fakt?) Stoprocentně. A to, že samozřejmě existují kluby jako Real Madrid, Barcelona nebo Paris Saint-Germain, které jsou úspěšné v Lize mistrů, mi nebere přesvědčení, že Premier League je nejnáročnější. Například Barcelona jede k zápasu s Gironou a není to pro ni zdaleka tak těžké utkání, jako když jede Arsenal na hřiště třeba Sunderlandu. V celkovém kontextu – nemluvím teď jen o těch špičkových týmech, ale o všech – si myslím, že je Premier League nejnáročnější a nejlepší.

 

Je Premier League opravdu nejlepší liga na světě?

Za mě jednoznačně ano. Je to nejlepší liga z pohledu příběhů i celkové náročnosti. Neříkám, že nejlepší týmy z jiných soutěží nejsou špičkové. Ale když se podíváš na šířku celé soutěže, tak je Premier League podle mě nejnáročnější. Proto je tam ligový titul tak cenný. Musíš být kvalitní, odolný a připravený na obrovské množství různých stylů soupeřů.

 

Byl jsi na finále Konferenční ligy. Už před zápasem jsme se bavili o tom, že ses tam chystal. Jak ses tam dostal a jaký to bylo? Bylo to tvoje první finále takhle velkého poháru?

Nebylo. Už jsem byl v Praze na finále, když tady hrál West Ham s Fiorentinou. Díky Canal+ Sport jsem měl možnost se na to podívat přímo na stadionu. Přece jen máme nějaké vazby na UEFA a Canal+ vysílá evropské poháry. Díky tomu jsem se dostal i na finále v Lipsku. Užili jsme si to se vším všudy.

 

S kým jsi tam byl?

Byl jsem tam se dvěma kamarády a s tátou.

 

Takže povedený výlet?

Určitě. Nebylo to úplně nejvyšší VIP, ale měli jsme zajištěné občerstvení i nápoje, takže to bylo skvělé.

 

Jaká byla atmosféra?

Přesný počet diváků si nepamatuju, ale oba fanouškovské tábory byly fantastické. Ať už fanoušci Rayo Vallecano, nebo Crystal Palace, vytvořili výbornou kulisu.

 

A jak se ti líbil stadion?

Byl jsem tam už asi před čtyřmi měsíci. Je zajímavý tím, že je trochu zapuštěný do země. Když k němu přijdeš zvenku, ani si nedokážeš představit, jak vypadá uvnitř. Já miluju ten moment, kdy jsem poprvé na nějakém stadionu, vyjdu na tribunu a najednou se přede mnou otevře celý stadion. To je vždycky obrovský „wow“ efekt. A musím říct, že tenhle stadion se mi moc líbil. Ale nic nepřekoná Camp Nou. Když jsem tam přišel poprvé, doslova mi to vyrazilo dech. Ta majestátnost stadionu byla neuvěřitelná.

 

Dokázal by sis představit, že bys někdy komentoval FIFA videohru?

Asi ano. Míra Bosák nám několikrát vyprávěl, jaké to bylo. Bylo to trochu do zblbnutí, ale říkal, že to byla jedna z nejlépe placených prací. Musím říct, že bych se tomu určitě nebránil.

 

Víš, proč český komentář ve FIFA skončil?

Protože jsme pro EA Sports nebyli natolik zajímavý trh, aby se vyplatilo vytvářet českou jazykovou mutaci komentáře.

 

Komu budeš fandit na MS kromě Česka?

Portugalsku. Já jsem tým Ronaldo, takže bych to přál Portugalsku. Líbilo by se mi to. A rozhodně nechci, aby vyhrála Argentina. To je nejvíc nesympatický tým na celém MS. (Proč?) Protože nemám rád hráče jako De Paul nebo Paredes. Myslím si, že nehrají cela čistě a nesouzním s nimi. Přitom mám rád Messiho a Alvareze. Jsou tam prostě hráči, které nemůžu překousnout. 

 

Kdo bude „černým koněm“?

Řeknu ti dva. Jedním z nich je Norsko. A druhým z nich je domácí Amerika. Protože teď, vzhledem k tomu, že budeme připravovat podcast k mistrovství světa na CANAL+ Sport, jsem si dělal hodně rešerší a koukal jsem se na highlighty z těch generálek. A Amerika vypadala velice zajímavě. (Přemýšlím, kolik tam znám hráčů. Znám tam Pulišiće, McKennieho. Kdo je tam dál?) Přesně tak, Ricardo Pepi, útočník PSV, výborný. Pak je tam Anthony Robinson na jednom kraji, na druhém Sergiño Dest, toho bys možná znal. Malik Tillman, výborný. Oni mají fakt poměrně dobrou šířku kádru. Mají tam i mladé hráče, vzadu mají kapitána Tima Reama, kterému je osmadvatřicet a hrál předtím za Fulham. Zajímavý tým. Takže bych řekl třeba Norsko a zkusím i tu Ameriku. 

 

V Norsku je Sørloth, Ødegaard…

Přesně oba jsou výborní. Pak tam je třeba Antonio Musa, který hraje za Lipsko. Ten je fantastický. 

 

A na závěr – guilty pleasure?

Asi jídlo. Kdo se podívá na můj Instagram, zjistí, že tam střídám práci, fotbal a jídlo. Občas samozřejmě nějaký výlet, ale jídlo je moje velká vášeň. Rádi chodíme na brunche a mám pražskou gastronomickou scénu docela dobře zmapovanou.

 

Tak dej nějaké doporučení.

Je jich hodně. Nechci zmiňovat úplně ty nejprofláklejší podniky. Rádi máme lehce vietnamské. Mám rád třeba Palam v Karlíně, Oh My kousek od Náměstí Míru nebo Osadu v Holešovicích. V Holešovicích/Karlín obecně člověk většinou nešlápne vedle. Jsou tam skvělé podniky na každém krok. Chodíme zhruba jednou za dva týdny.