Praha - Fotbal provází celý jeho život. Však jej také Miroslav Český hrál, pískal a nyní kolem zeleného pažitu funguje v roli maséra. V rozhovoru pro web www.fotbalpraha.cz se pohodový chlapík, který se stará o těla mladých fotbalistek Sparty, ženské reprezentace do 19 let, hráče přeborové Přední Kopaniny či třeba futsalistů Sparty, rozpovídal o těžké době. „Jsem z toho trošku v šoku, ale momentálně mi fotbal nechybí,“ usměje se.

Tak to bude pěkný rozhovor, když vám fotbal nechybí. To myslíte vážně?
Od deseti let je můj život s fotbalem spojený. Třikrát v týdnu bývala příprava, pak přišla role rozhodčího, na fotbale jsem byl prakticky pořád. A najednou se nehrálo a já měl spoustu času. Navíc odpadlo i fandění, tam byl kromě fotbalu i dvakrát týdně hokej. Takže teď trávím víc času s rodinou a užívám si to.

Jste známý fotbalový nadšenec a teď zníte opravdu spokojeně...
Nemusím koukat do diáře, kde se mi něco bude krýt, nebo budu v časovém presu. Samozřejmě, že když je fotbal nebo hokej v televizi, tak ho sleduji, ale odpadají ty věci, které byly se zápasy spojené před a po jeho skončení. Takhle je devadesát minut fotbalového zápasu a hotovo. Mám prostě víc času pro sebe. Pochopitelně bych rád vyrazil na zápas, nebo byl přímo na fotbale jako masér. Až se to zase rozběhne, znovu mě to pohltí.

Takže žádná ponorka, kdy je člověk zavřený doma, nepřišla?
O tom nemůže být řeč, ani to na ponorku nevypadá. Já si to se ženou naopak všechno krásně užívám. Hrajeme karty, kostky, když je krásně, jdeme na procházku.

Amatérské soutěže se nehrají, vám ale přišlo laso z profesionálního futsalu. Navíc se ozvala Sparta, klub vašeho srdce, to jste asi neváhal, co?
Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem rád přijal. Zatím to beru jako záskok na pár zápasů, když budu moct, rád pomůžu. Když jde o Spartu, tak prostě ani nemůžu říct ne, i kdyby šlo třeba o kuličky nebo gymnastiku. Navíc je to jedna z mála soutěží, která běží.

Zmínil jste, že futsalové Spartě pomůžete, když bude čas. Jak to tedy máte v plné sezoně, kdy vše běží, se sportovním vytížením?
Jasná priorita jsou mladé fotbalistky Sparty, pak je tam ženská reprezentace do devatenácti let. Pak mám dohodu na Přední Kopanině, že když je volno, tak funguju v Pražská teplárenská přeboru. A teď mi k tomu přibyl futsal. Pochopitelně hlavní je pro mě, co se týče obživy, masírování soukromých klientů. To je opěrný bod.

Přijde mi, že si rád popovídáte. To musíte být u masírování ve svém živlu, když se říká, že se vám lidé na lehátku otevřou. Platí to stále?
Platí. A je pravda, že se vám víc otevřou ženy. Ty starší se rády rozpovídají a nejvíce na prvním setkání, uvolní se, a i když se pořádně neznáme, tak povídají. Najdou se ale lidé, co při masáži prostě relaxují, nemluví a jen si užívají.

Jenže teď soutěže nejedou a vy musíte mít logicky více volného času. Vzpomenete si na doby, kdy jste třeba sám pískal?
Byl jsem rozhodčím ve velkém fotbale, ještě loni jsem pískal i hanspaulku. Na to nejde zapomenout. Vzpomenu si na to pokaždé, když jsem na nějakém zápase a říkám si, jak tohle může ten člověk písknout.

Tak až se soutěže rozjedou, můžete se vrátit a všem to ukázat...
(Usměje se) Já bych se na to vrhnul, ale někdo by to za mě musel odběhat. Musela by být fyzička. Jinak jsem byl jako rozhodčí spíš sudí anglického stylu. Líbilo se mi, že když byl zápas bojovný a bez kňourání. Určitě ale nechci, aby to vypadalo, že nějak rýpu do kolegů rozhodčích v Praze. To určitě ne, žádné cílené harakiri se tady v tomhle směru neděje. To já spíš šílím na lize, kde je rozhodčí metr od situace a nechá za sebe rozhodnout člověka u videa...

Vzpomenete si z doby působení v roli arbitra na nějakou příhodu, na kterou nikdy nezapomenete?
Když budu upřímný, tak každý den v roli rozhodčího vám přinese nějaký originální příběh. Když bych měl jeden vybrat, tak jsem při jednom dopoledním zápase Břevnov - Aritma nechal převléknout jeden z týmů, protože měli hráči dresy se stejným designem. Při mém problému s barvami, v nízkém svitu slunce, mi to fakt dělalo problém. Týmy se sice divily, ale jedno z mužstev se převléklo a všechno bylo v pohodě.

A co příhoda s nějakým upovídaným hráčem nebo divákem? O ty také nemusí být na nižších úrovních nouze, ne?
Já jsem byl hodně komunikativní. Takže jsem se často hláškám smál a s hráči si povídal. Bylo dobře vyříkat si to z očí do očí. Fanoušky jsem tedy nevnímal, ale s hráči jsem si to vyřešil. A musím říct, že si nepamatuji, že bych dal někomu za řeči, byť jen žlutou kartu. Mně se líbilo, že když měl zápas spád, byla tam bojovnost, takový anglický styl devadesátých let. To se hrálo ostře, ale fér.

Chápu to správně, že vás dokáže naštvat, když se někdo povaluje zbytečně po trávníku?
Přesně tak. I proto jsem si užil rok u Tomáše Pešíra v Petrovicích u ragby. To byla fantazie a úplně jiný svět. Taky je na fotbale mým nejčastěji používaným slovem vstávej.

Je pravda, že ragbisté platí za pořádné tvrďáky...
To tedy ano. Pro ně je největší ostudou, když zápas nedohrají kvůli zranění. Často jdou přes bolest, nechtějí být střídaní kvůli zranění, dohrávají a mají něco vykloubeného, někdy i zlomeného... To je úplně jiná mentalita. Tam, když foukne sudí a jim se třeba něco nelíbí, tak to respektují, maximálně si dovolí něco říct kapitán. Je to jiný svět a moc se mi líbil.